V době, kdy píšu tento úvodník, uplynulo deset dní od smrti
Jana Pavla II. Sdělovací prostředky i "civilisté" pomalu opouštějí
kondolenční tón, mediální agenda se přesunuje od tématu "odešel velký
muž" k úvahám nad úlohou Vatikánu a jeho hlavy v současném světě.
"Krev nevinných na jeho rukou," oznamuje titulek, kterým britský
týdeník New Statesman opatřil fotografii papeže držícího za ruku afrického
chlapce. V textu pak připomíná selhání Vatikánu ve Rwandě, jež dokládá
tvrzením, že se na vraždění příslušníků kmene Tutsiů aktivně podíleli katoličtí
kněží a řádové sestry. Jde o jedno z mnoha více či méně šokujících prohlášení
signalizujících, že se svět poté, co se s Karolem Wojtyłou důstojně rozloučil,
začíná na osobu papeže dívat jako na významnou politickou figuru, která v
globálním světě hraje mnohem větší roli, než jí náleží z titulu Petrova
náměstka na Zemi. Vatikán ovlivňuje světové dějiny dva tisíce let. Během té
doby se svět výrazně změnil a vyvinul, papežský stát však jako by tvořil ostrov
přeplněný postavami v podivných oblečcích, zuby nehty se bránících přijmout
skutečnost. Fakt, že jednou ze stran výrazně ovlivňující běh globální politiky
je absolutistická monarchie, jejíž vliv zasahuje do vnitřní politiky
suverénních států, v mnohých pozorovatelích vzbuzuje emoce přinejmenším
rozpačité. Princip papežského státu nutí veřejnost doufat v náhodu, která může
do čela Vatikánu přivést natolik osvíceného panovníka, jakým byl Jan Pavel II.
I kdyby se kardinálskému konkláve podařilo mezi sebou vybrat osobu skutečně
svatou, cosi skrytého v podstatě Vatikánu příštímu papeži stejně znemožní
vykonávat úřad tak, aby byl skutečným požehnáním. Koncem devadesátých let jsem
zachytil informaci, podle níž Svatý stolec otevřel veřejnosti Vatikánské
knihovny. Hnán touhou navštívit místo, kde jsou shromážděny žárlivě skrývané
informace, které by mohly osvětlit temné části světových dějin, jsem tehdy
zakoupil vstupenku a hodiny bloudil nekonečnými sály přeplněnými prázdnými
regály. Z vatikánské politiky mám stejný pocit, s jakým jsem tehdy opouštěl
náměstí Svatého Petra. Myšlenky bezmoci a ohromení z nečekané arogance papežské
byrokracie mne od té doby přepadají, kdykoli čtu o postojích Svatého stolce k
otázce antikoncepce, kněžské pedofilie či k dějinám katolické církve. Ale třeba
jsem zbytečně skeptický a nově zvolená hlava katolíků dokáže to, co se Karolu
Wojtyłovi přes veškerou snahu nepodařilo. Pokud to pomůže, jsem ochoten se za
lepší časy Vatikánu i modlit.
Příjemné čtení vám přeje a za týden na shledanou se těší
O autorovi| hlavní editor MF Plus
No comments:
Post a Comment