Sešli jsme se na jeho přání v kavárně Montmartre -prý dýchá avantgardou.
Rozhovor, který máte před sebou, je asi tak čtvrtinou toho původního - těžko
zadržet ty gejzíry historek, nápadů, nečekaných spojení. Někde mezi debatou o
filozofii hry a zhudebňování Stalinových projevů.
* Takže mistře... přejete si vlastně být takto titulován?
Ale, ne, to
ne, takovou potřebu mají jen někteří jedinci, já jsem k tomu ještě nedozrál.
* Máte dva akademické tituly - jste inženýr a doktor z
Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Studoval jste tedy čistou filozofii?
Ano, čistou
filozofii, jednooborovou.
* A ten inženýrský diplom máte...?
Fakulta
strojní Českého vysokého učení v Praze. Napřed jsem byl inženýr a až po
nějakejch těch sedmi, osmi letech doktor filosofie, což se pojí s mými
kádrovými osudy, protože můj maturitní ročník 1958 byl nejvíce zasaženej
praktikami Antonína Novotného. Taková jeho opožděná msta za maďarské povstání.
Zároveň to ovšem myslel preventivně, aby se mu to taky nestalo, a proto se mu
to zcela zákonitě po deseti letech stalo.
* To je jedna zokolností, které vás určitě formovaly, vy ale
máte podobné zážitky už od dětství - třeba americký nálet na Vinohrady.
To byl také
takový formující zážitek, ano.
* Když to člověk čte, nemůže se ubránit dojmu, stylizace
vypravěče, tehdy čtyřletého... jak chlapeček typu Oskara Matzeratha z Grassova
Plechového bubínku. Pěstoval jste si už od mala toho vnitřního, který používá
dětství jako zástěrku své potměšilé dospělosti?
Už tam byl
ten trpaslík, máte pravdu, šoumen tam zrál, autorský šoumen. Při tom útoku to
bylo obrácení té agrese proti okolí - já jsem po válce, když jsem měl jít za
rok do školy, těžce koktal a rodiče to vysvětlovali tím náletem, tím otřesem,
že jsem viděl padající domy a hysterický lidi i zabitý. No a právě to koktání
ze mně udělalo šoumena.
* Koktající šoumen? Tak to byste měl vysvětlit.
No tak
pokud se šoumenství týče, jednoho byste našel v Prodané nevěstě. Přinejmenším
celá jedna árie je na tom postavená. V mém případě byl rozhopdujcí profesor
Seemann, slavný pražský foniatr. Maminka mně k němu vodila, aby mě tomu koktání
odnaučil ještě dřív, než půjdu do školy. Byla to nóbl ordiance na nábřeží,
blízko Národního divadla. Byl to první a jediný profesor, který mně něčemu
odnaučovával a zároveň učil: politologii. Ptal se mě, jestli znám pohádku o
Červené Karkulce a pak mi úměrně pětiletému chápání vysvětlil, že my jsme ta
Karkulka a Sovětský svaz je vlk který nás do roka sežere. Takže já už jsem díky
němu s ročním předstihem věděl, že přijde Vítězný únor. No a tak jistě chápete,
že byl i dost proamerický. Rozhodl se, že Američany z té odpovědnosti za moje
koktání vyseká, a sugestivně vysvětloval mamince, že koktání v mém případě s
náletem vůbec nesouvisí, prý mám v hlavě velký přetlak myšlenek, jaký by
odpovídal osobnosti dospělé, avšak moje mladá mluvidla nejsou ještě schopná
takové verbální erupce a nadprodukce zpracovávat. Byl první, kdo mi vysvětlil
že autorské šoumenství bude mým osudem. Premiéru jsem měl, když jsem šel poprvé
do školy. Vzadu ve třídě plakaly maminky dojetím a děti se jim v tom snažily
vyrovnat. Když po nás paní učitelka chtěla něco zazpívat nebo zarecitovat,
ukryly se pod lavice. To byl původně i můj záměr. Nakonec však zvítězil rodící
se šoumen. Postavil jsem se a zazpíval parodii na slavnou válečnou polku Škoda
lásky: Já mám vlasy Dozadu učesaný jsou to vlasy Sorelou namazaný Sorela je na
vlasy výborná věc Namažeš ji jednou dvakrát hlavu máš jak Moravec.... Maminky
se místo pláče začaly smát, pak se přidala paní učitelka a nakonec i děti
zaplavené náhlým pocitem radosti z nečekaného smíchu dospělých. No a já si
porvé uvědomil jaké je krásné zazpívat ve správný okamžik na správném místě
správnou píseň. Pak už to se mnou jen rostlo.
* Tedy exhibicionista od narození.
Bylo to
silnější než ten introvert, který je ve mně taky. Takový ten introvert, co je
rád sám v sobě a za chvilku už se zase předvádí. Já jsem Blíženec, a tak jsme
vlastně dva v jednom.
* Určitá schizofrenie je už v těch dvou nesourodých
akademických titulech. Vaše tvorba je někde mezi Komenským a Freudem. Jak začne
člověk, který má potřebu tryskat jako fontána, cíleně pracovat na tom, aby se
zněj stal entertainer?
Tak tady
měli velkou roli kamarádi, moje první parta, taková studentská - já se
vobklopoval těma lidma ze strojařiny, který se tam taky nehodili a byli tam
kádrově zahnáni. A někdy kolem toho devětapadesátýho roku tam pronikl i tehdy
úředník, kterýho nepřijali po maturitě vůbec na žádnou školu, ani na
strojařinu, Pavel Šrut. A byl tam taky kolega ze strojní fakulty Karel Hvížďala.
Ten byl první, co mě poňoukal, abychom spolu psali hru pro Semafor, protože ten
začínal zrovna v devětapadesátým. My měli dojem, že už brzo nebude mít co hrát,
tak že mu napíšeme hru.
* Takže jste začínal v tandemu, jak se z toho stala trojice?
To bylo v
srpnu či září 59, když jsme byli zahnaný na povinou praxi do Tatrovky, a tam
byla hrozná nuda, tak jsme vytvářeli takovouto dvojici. Tak jsem říkal, že mám
kamaráda z gymplu, kterej byl zahnanej zase medicínu místo na filozofii, Ivana
Kudelu, a toho bych chtěl jako třetího. Takže jsme psali tři. A to bylo dobrý,
protože jsme mohli třeba hlasovat o každý replice. A pak mi jeden kamarád
vnucoval Šruta, asi dva měsíce - že je smutnej, takovej melancholickej, von je
básník a von nemá žádný ty intelektuální kontakty. Tak nám ho takhle víceméně
vnutil.
* No, ve třech je možná demokracie, ve čtyřech už je
monarchie.
Přesně jste
to řekl, velmi přesně. To bylo osudový setkání, pak se ta naše čtveřice úplně
rozpadla po šíleným Silvestru v našem Vinohradským bytě, ještě než nás z něho
komunisti vystěhovali, jsme si znova přečetli, co jsme za půl roku napsali, a
připadalo nám to ňáký stupidní a přestali jsme to psát, ta hra nikdy nebyla
realizovaná. Ale ten Šrut právě, to bylo důležitý, za mnou pořád chodil a
řikal: hele v těch tvejch textech, tam něco je. To jsme neměli nikdo psací
stroj, jedině Šrut, no a tak jsem ho bral jako autoritu, když mně přesvědčoval.
Pořád říkal: víš, ty bys v tom měl pokračovat.
A já jsem nechtěl, že je to blbost a že to je taková
grafomanie a že to nemá žádnou perspektivu. A von když už byl zoufalej, že to
ze mě nedostane, vybásnil docela nosnou motivaci - vymyslel si hudebního
skladatele. Později se ukázalo, že skutečně existoval a Šrut si to jako básník
jenom tak mystifikačně upravil. A říkal mi: hele, já mu nosim tvoje texty do tý
hry a von je na tom životně závislej, je na vojně v Chrudimi a prostě si z toho
zoufal, podřezal si žíly. Je to houslista, chápeš?
* A on vám lhal...
Ne, to
pořád byla pravda, i když řikal, že leží v ústřední vojenský nemocnici a čeká
každej tejden, že mu Šrut přinese jeden můj text, jinak se zabije definitivně.
To byla pravda, až na to, že nečekal takovým způsobem, že by se zabil
definitivně, ale já naivní osmnáctiletej strojař tomu uvěřil, protože von to
dokázal Šrut sugestivně podat.
* Zajímavý, že z toho líčení až podezřele vyplývají motivy
vaší tvorby. Absurdita kolem a ta terapeutická funkce, která vás přivedla k
psaní a vine se s váma dodnes... Jak jste se ale dali dohromady se Skoumalem?
No, v
dvaašedesátým, tehdy měl na sobě uniformu vojína Československé armády. Zase
nás seznámil Pavel Šrut, jak pořád ze mě chtěl dostat to psaní textů. Mě tou
dobou zajímala filosofie politologie, historie... a von prostě ze mě chtěl
udělat mermomocí zpívajícího autora.
* Na mě jste vždycky působili vy jako ten cholerik a Skoumal
jako klidný solidní pán za klavírem, který se snad i občas stydí za to, co tam
dělá. On dokáže přečíst text tak, že ví,co potřebuje, anebo to skutečně cítí...
Je stejně pudový skladatel jako vy textař?
To je
trošku jinak, já se vám to pokusím taky takhle hlubinně vysvětlit, jako jste se
mě zeptal. Prostě jsme takhle zabloudili do jednoho klubu tady vedle Kotvy,
možná tam, kde je dneska Roxy, tam jsme do tý doby nikdy nevystoupili. My jsme
se spíš vnímali, řekl bych on mě a i já jeho, jako takový dva introverti, plaší
a mlčenliví. A o tom mým exhibicionismu von dohromady nic nevěděl, on nechodil
na ty večírky, který jsem pořádal ve svým bytě. A teďka Šrut mě dobře znal, tak
mu řikal, hele, von má tady Jepťa - voni mě přezdívali Jepťa, podle Jeptušenka
- von má Jepťa takovej text ruskej na šansón Edit Piaf na Milorda, to ty bys
učitě zahrál z hlavy. A on řikal: jo, to bych zahrál. Takže Šrut zas dělal
takovýho toho Mefista, svůdce, který to zprostředkoval. Takže jsme v tom klubu
vylezli, když už tam ňákej matematik recitoval básně o absolutní hodnotě lásky
a hlavy klesaly... A Skoumal mi jen tak ťuknul tóninu a já tam zazpíval ten
svůj text Pěstnarakev a teďka ty hlavy jako by se vzbouzely. Mělo to teda pro
Skoumala nečekanej ohlas a on mi pak sám volal a říkal, jestli bych s tím teda
souhlasil, že by udělal pár takovejch věcí, našich, a že bysme s tím občas
vystoupili. Já dával Skoumalovi hory textů, takový ty hektický, a on zásadně
zhudebňoval, nikdy to nebylo tak, že já bych psal na melodii. Řikal: dávej mi
všecko, co tě napadne, já si vyberu. Takže na piáně se mu hromadily stohy
textů, my jsme zkoušeli u mě doma, takže si vždycky něco odnášel. A fakt ta
spolupráce byla taková hra, která nás úžasně bavila, a vydrželo nám to asi
prvních pět let od naší premiéry S úsměvem idiota. Vlastně jsme se neustále
scházeli mimo divadlo. Třeba Petr začal zhudebňovat ňáký nahozený čtyřverší,
který ho zaujalo, a teďka ta melodie začala žít vlastním životem a von si třeba
vyžádal ode mě, jestli bych nedokončil text na tu melodii, jak se mu z toho
vyklubala, nebo na refrén, takže já jsem se na to zas napojil... A takhle ňáký
ty písničky zrály dlouhou dobu. To jsou takový svátky v životě autorský
dvojice. Třeba jsme se sešli nad ňákou novou písničkou a u mě na piáně ležel
knižně vydanej projev Stalina devatenáctýmu sjezdu, takže jsme plni energie
zhudebňovali ten projev. Takhle jsme se v tý době bavili a tvořili a žili. A
mezitím přišly ty armády a pak ten zlom přišel přesně noc mezi Dubčekem a
Husákem, tu noc, kdy byl ještě Husák a ráno byl zvolenej Dubček. To byl takovej
žurfik Mladý fronty, kde voni představovali autory, který tam mají vyjít ten
rok. A jestli bysme něco nezazpívali, že by to jako zvedlo náklad v tý napínavý
době. A my jsme čekali, že tam budem ve stínu Karla Kryla, tak že nám snadněkdo
zatleská. A uvedli jsme tam poprvý písničky, který vznikly ty nabitý tejdny
mezi Palachem a hokejem: Jak mi dupou králíci, Maršálové a ještě ňáký ty ruský
častušky, který jsem napsal v tom srpnu přímo v tom šoku. A najednou jsme byli
vobjev večera.
Najednou. I Skoumala to docela vzalo, nakonec i mě. Ještě
tam byl nějakej bejvalej tajemník Zdeňka Nejedlýho, kterej tam vykřikoval
vopitej po tom zážitku, že jsme podvedený pionýři...
* Vy jste mi tu teď reprodukoval to překvapení, že na vás
přišli lidi. Přitom nemám pocit, že by kterákoliv z vašich písní byla otevřená
a pouze angažovaná, vždycky je to hra nad tím tématem. Překvapivé pro mě
zůstává masová obliba těch věcí. Jak si to vysvětlujete?
Tak
samozřejmě v tom devětašedesátým tam byla i společnost, která byla votřesená a
tim prudkym vzestupem nadějí s Pražským jarem a pak tím pádem do tý deprese
pookupační. To vlnobití nadějí se střídalo s těma depresema a do toho my jsme
se strefili právě s tím, co jste pojmenoval tou vícerozměrovostí textu i
hudebních narážek a oscilací mezi nima. To nějak ty lidi brali jinak, než by to
brali dva roky před tím.
* Čtení mezi řádky s tím rizikem přečtení i věcí, které tam
být nemají. Ale u vašich textů mám pocit že jsou psány schválně tak, aby měly
významů mnoho...
Ano, to
jste velmi přesně popsal, že to nebylo rozhodnutí, že budeme dělat nějakou
politickou satiru na dobu, ale v nás to zrálo jako zásadní princip hry, už
dávno předtím. My nevěděli, že bude nějaký jaro pražský, že bude okupace, my
jsme si prostě hráli, s těmahle množinami významů, s těmahle
vícedimenzionálníma textama a hudebním klíčem k nim. To nás bavilo, to
významové napětí mezi hudbou a textem. A ještě je důležitá věc, kterou bych
chtěl říct v souvislosti s tou vaší otázkou, že se doteď setkávám s názorem: vy
jste to začal pozděj dělat pro děti, protože jste byl zakázanej pro dospělý,
protože ty děti jakože nerozumějí dvojsmyslným narážkám a ironii. Vono to zní
sice přesvědčivě, ale de facto my jsme začali skládat pro děti, když si
vzpomenete na pohádky Pavla Šruta, na tom se dvojice Vodňanský+Skoumal vůbec
seznámila. A odjakživa nás třeba bavilo zkoumat, jestli ta písnička bude pro
děti nebo pro dospělý, my jsme třeba nikdy nevěděli předem, pro koho to bude.
To rozhodl až další život těch písní.
* Úplně přeskočíme 70. léta, kdy jste měli utrum, pak ještě
podpis Charty a dokonalé profesionální znemožnění se... Já vás pak zaznamenávám
až v 88 za perestrojky. Hlásil jste se o roli devianta v Hřebejkově školním
filmu?
To jste mně
opravdu pobavil otázkou. Já vůbec netušil, že nějakej Hřebejk běhá po světě, od
Zelenky jsem znal jen jeho dědečka Béďu, známého rozhlasového humoristu . Vono
to bylo právě naopak, že totiž Hřebejk se přihlásil mě. V roce 87 jsem byl už
hodně rozjetej s představeníma, takovou skupinu jsem sestavil, která měla dělat
program pro děti, jmenovala se Čarala čarala bonga máro. A ten program byl
velmi žádaný a už ty soudruzi postupně vyměkávali, takže vyměkli natolik, že se
rozhodli ten program schválit pro veřejný provozování ve Středočeský agentuře.
Teda že Vodňanský je povolen pro děti do patnácti let, že ty starší by už mohl
skazit těma dvojsmyslama. Asi se vycházelo z toho, že v čítance nechali mou
básničku "Dejte mi pastelku... nakreslím pejska". Jenže ty pořadatelé
už se přestávali lavinovitě bát, už se tu šířil ten duch odporu. Tou dobou jsem
se spojil s Přemyslem Rutem, polymorfně talentovaným umělcem, a ten vymyslel,
že využijeme toho povolení a uděláme pořad výchovný koncert, který se bude hrát
pro publikum převážně dospělé. A tak Rut jako hrající režisér přesvědčoval
diváky, aby se, než přijdeme na scénu, chovali jako nezletilí, že to pro ně
bude lepší, upozornil je, že jsem povolenej jen pro mládež do patnácti let. No
a na jedno představení přišel Petrův syn David Skoumal se spolužáky z FAMU,
Hřebejkem a spol, že by na mě měli přání. A pan Hřebejk mi tehdy nabídl roli
zvrhlýho deviantního sexuologa v Zelenkově scénáři a s takovou omluvou mi řekl
takovou hořkou část tý pravdy, že se to dělá zadarmo a že tam hraje třeba i Jiří
Kodet zadarmo. Já řekl nevadí, že rád, a tak se to natočilo s tím, že na FAMU
začla ta revoluce dávno před tím, takže se tam smělo to, co se jinde nesmělo.
Ani on, ani já jsme netušili, že se to už za rok a něco bude vysílat v
televizním Silvestru.
* Postihla vás teď v devadesátých letech "ztráta
nepřítele" jako leckoho z vaší generace?
Já to tak
nevnímám, i když ten nepřítel je pořád na můj vkus až moc aktivní, protože
mnozí z těch, co za komunismu přicmrndávali v kultuře, mají stále vliv v
televizi a v jinejch médiích. Ale důležitý je to, co jsem řikal, že my jsme s
Petrem Skoumalem nikdy nedělali primárně politickou satiru. Ona se nám vlastně
udělala sama. A tak jsme na nepříteli nějak moc závislý nebyli. Pro mě je ovšem
důležitá i kontinuální tvorba pro děti, kterou to neovlivňuje, a tam žádný
nepřátelé nejsou - a pokud jsou, tak takový jako vlk a ježibaba a královna ze
Sněhurky.
* Je pro vás období od 89 satisfakcí, nebo to tak nechápete?
Na jednu stranu tu je ta svoboda, ale vám je 64. Ty penzijní léta trávíte
aktivně, ale jak jste sám sebe přesvědčil, že to, co děláte, může někoho něco
naučit?
Já jsem se
o to nějak nehlásil, to máte podobně jako s tou rolí u Hřebejka. Když začala
normalizace, myslel, že už nikdy to nebudu moct přednášet, to, co bych chtěl, a
bez cenzury. A tak jsem byl mile překvapen, když mi nabídli tu možnost na
Institutu základů vzdělanosti a pak i na Fakultě humanitních studií, kde můžu
přednášet filozofii hry a vést svůj seminář, takže to beru jako dar osudu.
Nikdy bych nevěřil, že to v životě ještě stihnu. Pokaždý si zpracování tématu
rozvíjím jinak, pěkně si to vychutnávám, jezdím do školy brzy ráno, a těším se,
čím studentům přednášku osvěžím. Pochopitelně to někteří vnímají i jako moji
"show". Zejména seminář literární tvorby . ve kterém je vedu i k
osobité prezentaci toho, co si napíší.
* Jak se vám teď žije? Vy jste se oženil, jste spokojený?
Ano, jen
ten věk se nedá ošálit. Ale mě to všechno pořád baví v nezmenšené míře, všechno
dohromady: psát, vymejšlet nápady pro děti i dospělé, přednášet, cestovat s
mladou ženou. Tohleto mě nabíjí. Ale zároveň bych potřeboval tu sílu z mládí z
doby, kdy jsem byl zakazovanej. Baví mě zasvěcovat mou ženu do věcí, který
nezná, protože byla tehdy malá. Co mi dost vadí, je nehorázná drzost současný
komunistický strany, zásah policajtů na Letný proti panu Šináglovi a
vyhrožování na adresu Ester Kočičkové za její osvěžující rozhlasovou satiru.
* Jak se vám žije jako člověku, který tvoří humor? Je jiná
doba, má nové nároky a ekonomika humoru se mění, poci'tujete sám sebe jako
komoditu na poli zábavy?
V 70.
letech jsme byli denně před vyprodaným publikem. Nechodili na nás nikdy všichni
- my jsme se taky tak vnímali, ne jako jako komodita, jako univerzální zábava
pro všechny, rozhodně ne jako popíci, já si vážím toho, že nejsem pro každýho a
že na mě chodí i publikum různejch generací, studenti i nostalgikové, který
vodí svý vnuky. Převážně na nás chodili inteligentní a zajímavý lidi a nikdy
bych to nevyměnil za tu roli šoumena univerzálního, kterej zpívá za všech
režimů totéž, to by mě nebavilo.
* Na jednom z chatů vás kdosi označil za filozofa a
baviče...
Já slovo
bavič nemám rád, asi jsem to řekl jako fór. To už radši entertainer, to si
chytrej přeloží a blbej neví, co to je.
* Je málo pochopení a lásky na světě?
Vy teda
umíte klást provokativní otázky, to už je skoro jako Renata Kalenská.
* To víte, klasik by odpověděl: "pro trochu lásky šel
bych světa kraj".
A já
dodávám... s úsměvem idiota.
Foto autor| Foto: Luboš Wišniewski
Foto autor| Foto: Luboš Wišniewski
No comments:
Post a Comment