Wojciech Jaruzelski, dekorovaný minulý víkend v Moskvě
pamětní jubilejní medaili, je stejně jako například laureáti Nobelových cen
míru Nelson Mandella či Jásir Arafat příkladem politického oportunisty.
Historie je děvka a milence si nevybírá...
Roku 1981 mi bylo šest let. 13. prosince ráno zapínala moje
maminka jako každou neděli stařičký televizor a pokoušela se naladit polské
Katovice. Za okny našeho havířovského bytu hustě sněžilo a já se těšil na
pravidelný přísun devizových pohádek.
Pár desítek kilometrů vzdálené Katovice však zarytě mlčely.
Na prvním programu ČST se vysílalo, ale místo Jirky Chalupy a Jů a Hele seděl
ve studiu "hlasatel smutných zpráv" v kravatě s uzlem jako pěst.
"Generál Jaruzelski vyhlásil v Polsku výjimečný stav..." znělo obývákem.
"Možná bude válka," řekla máma. Začala osmdesátá léta...
Možná bude válka
O rok později zemřel Brežněv a ve škole nám zakázali se
smát. Ačkoli se učitelským sborem avizovaný atomový útok nekonal, pro jistotu
jsem se rozhodl strávit vyučování v bezpečí pod lavicí. Jadernou apokalypsu
jsme pak čekali, když šel do kytek Andropov a po něm Černěnko. S nimi pomalu
umíral i režim, který nás nutil žít v neustálém strachu z fatálního světového
konfliktu. Přišel Gorbačov a jeho pokus o resuscitaci hnijícího monstra, dnes
se druhá půle 80. let nazývá dobou uvolnění.
V létě 1989 mi bylo čtrnáct. Polsko - ta chudá země za řekou
Olzou - bylo symbolem ekonomického úpadku a bídy, Jaruzelski v
nezapomenutelných černých brýlích pak trapným symbolem politiky, která z
"Rzeci pospolitej paňskej" vytvořila banánovou republiku. V červnu
toho roku přinesla oficiální československá média informace o šokujících
výsledcích polských parlamentních voleb, v nichž byli na hlavu poraženi
komunisté. Konání a klidný průběh těchto "polosvobodných" voleb, z
nichž vzešla demokratická vláda Tadeusze Mazowieckého, umožnil týž Wojciech
Jaruzelski, na jehož rukou dodnes lpí krev oněch devíti katovických mrtvých z
jedenaosmdesátého, o 44 obětech puče na severu země ani nemluvě. Polský impuls
rozhýbal proces, který vedl k pádu východního bloku. Začala devadesátá léta.
Napriek všetkému...
Je jaro roku 2005. Devátého května informuje agentura
ITAR-TASS o tom, že ruský prezident Putin dekoroval Jaruzelského pamětní
jubilejní medaili. Jako výraz hluboké úcty k velkému úsilí a obětem válečných
veteránů, dodala agentura. Přítomný český prezident se ohrazuje proti
přítomnosti diktátora, symbolizujícího navíc ponížení, jehož se ČSSR dostalo od
Polska v roce 1968. Oficiální místa v Polsku se k osobě muže, který dnes lituje
své účasti na vpádu vojsk Varšavského paktu do ČSSR v roce 1968 a puč z roku
1981 líčí jako jedinou možnou obranu proti sovětské intervenci, chovají s
maximální zdrženlivostí, chce se říci až s úctou. "Som tu, napriek všetkému
som tu," zamumlal podle svědectví Milana Šimečky arizátor židovského
majetku, účastník Slovenského národního povstání, buržoazní nacionalista, mukl,
obrodný a normalizační komunista (v tomto pořadí) Gustáv Husák, když se
"napriek všetkému" stal pánem Pražského hradu. Podobné pocity patrně
o víkendu zažíval i šlechtický synek, student církevního gymnázia, vyhnanec na
Sibiři, profesionální voják-pučista a konečně i prezident Polské lidové
republiky generál Wojciech Jaruzelski. Když v roce 1991 zemřel Gustáv Husák,
uctila slovenská vláda jeho památku minutou ticha. Mlčení by mělo provázet i
Jaruzelského odchod.
No comments:
Post a Comment