Archivní archiv for ever!

Včera se ke mě dostal částečný archiv mých, již zeltelých, článků z doby, kdy jsem novinařil. Tak jsem jich sem pár hodil. Časem to možná utřídím.

Archiv: O podzimu a převlékání kabátů 1.10.2004 MF plus str. 04 Editorial, Dopisy

Zdá se, že babí léto se už letos nedostaví, místo něj tu máme vlezlý, rozpršený podzim. Dneska ráno jsem pohlédl na teploměr, vylovil ze skříně zimník, oprášil z něj pavučiny, spočítal díry od molů a rozhodl se věnovat jej potřebným. Tohle sezonní převlékání mi jde na nervy. Osobně jsem přesvědčen, že muž potřebuje pouze tři druhy oblečení. Na doma montérky, za druhé polomontérky - tedy oděv vhodný do práce i do hospody a za třetí černé šaty použitelné do kostela, na svatbu i do rakve. Jsou však mezi námi tací, kterým převlékání nejenže nevadí, ale naopak se mu podrobují s chutí. Dokázat odhadnout, kdy je čas na nový kabátek, je svým způsobem umění. Lidé, kteří dokáží zachytit změnu politického klimatu a zvolit podle toho správný dres, jsou v teple za každého počasí. Mezi nejproslulejší prognostiky tohoto typu patří František Janeček. Pod křídly své agentury GoJa shromáždil řadu umělců, jejichž šatník hraje snad všemi barvami politického spektra.

Například takový Karel Gott už oblékal nomenklaturně šedý oblek, to když zpíval komunistům, z balkonu Melantrichu pěl státní hymnu oděn v revolucionářském zeleném parkeru, před šesti lety na mítinku ODS zvolil modré tričko... Nyní mu jeho impresário přichystal nový obleček. A nejen jemu. Karel Gott spolu s Helenou Vondráčkovou, Michalem Davidem, Ivetou Bartošovou a dalšími celebritami, vystoupí v sérii "Hvězdných koncertů", které GoJa pořádá pro sociální demokraty. Pokud jde o motiv svého angažmá ve volebním boji, prohlašuje dr. Janeček, že to, co dělá pro ČSSD, je dáno jeho vztahem ke Stanislavu Grossovi. Jak silná je Janečkova indolence k osobě pana premiéra se můžeme přesvědčit na jednom z patnácti vystoupení, která jeho ansámbl absolvuje po celé republice. Proslýchá se, že si umělci po premiérově vzoru navléknou maskovací tepláky a policejní tričko. Proti gustu žádný dišputát, ale kdyby byl zájem, měl bych jeden zánovní zimník... 

Archiv: Život jako reality show 15.10.2004 MF plus str. 04 Editorial, Dopisy

„Končí doba, kdy člověk mohl chápat svět a rozumět jeho smyslu. Zrušili jsme řád světa,“ poznamenal roku 1828 Johan Wolfgang Goethe. Ano dnešní svět je natolik komplikovaný, že mu komplexně rozumět nelze. Musíme si vybírat mezi myriádami vzájemně si konkurujících informací. Média tyto segmenty sestavují do logických celků, čímž prakticky vytvářejí to, čemu se říká realita. A jak vypadá realita podle MF Plus? Zatímco národ minulý týden vzrušeně sledoval skandálek v zákulisí televizní seznamky na Nově, my jsme vstoupili do soukromí skutečného „milionového páru“. Rozhodli jsme se prověřit obecně rozšířený názor, že jediným skutečným problémem Stanislava Grosse je jeho žena. Co si o postoji veřejnosti ke své osobě myslí, jsme se zeptali přímo Šárky Grossové. Premiérova manželka se vyjádřila mimo jiné k chystané volební kampani ČSSD a roli, kterou při přípravě sehrály její ekonomické vazby k agentuře rodinného přítele Grossových Františka Janečka. „Hvězdné koncerty“ pro sociální demokracii v režii agentury GoJa jsou pouhým odvarem kampaně, která provází prezidentské volby v USA. V článku na straně 22 se dočtete, že i v Americe se v politice angažují populární umělci. REM, Bruce Springsteen či Bestie Boys však to ale na rozdíl od Karla Gotta, Ivety Bartošové či Michala Davida činí z přesvědčení. Ještě ožehavějším tématem než je politické žoldáctví umělců tvoří pro Českou veřejnost sexuální zneužívání dětí. Jde o zvláštní druh společenského tabu. Ještě před několika lety jako by tento problém prakticky neexistoval. Dnes stačí jedno nepodložené podezření, aby byl člověk pracující s dětmi nadosmrti společensky zdiskreditován. Pokusili jsme se na toto citlivé téma pohlédnout bez zbytečné hysterie a sentimentu.

Přeji příjemné čtení 

Archiv: Tlusťoši, jeptišky a odposlechy 29.10.2004 MF plus str. 04 Editorial, Dopisy

Vážení čtenáři, jsem budoucí prvorodič. Tedy nikoli já, nýbrž moje žena se chystá být prvorodičkou. Jako moderní budoucí otec se jí snažím stát po boku i v situacích, v nichž byly ženy v nedávné minulosti osamoceny. Díky tomu jsem se včera poprvé v životě dostal do fitcentra. V tělocvičně bylo patnáct budoucích maminek s břichy jako balony, o něco méně budoucích tatínků, cvičitelka a tělocvičné nářadí. Zatímco se děvčata s hekáním snažila ležet pohodlně, my muži jsme se učili je masírovat a vůbec dělat vše, aby ta naše společná břicha prospívala. Byla to zvláštní zkušenost, ale pomohla mi pochopit, jak se cítí tlustí lidé. Hlouběji téma pyknických spoluobčanů pojednala kolegyně Hana Profousová v článku Ze života obrů, který vychází na straně 24 tohoto čísla.

Já vím, plést dohromady tloušťku s těhotenstvím je asi jako hledat souvislost mezi tělesnou láskou a náboženstvím. Na svou obhajobu ale mohu předložit materiál, který se takovým, zdánlivě nesouvisejícím, vztahem zabývá. O strastiplném životě „milenek Krista“ - jeptišek si přečtete na osmnácté straně v článku s názvem Bůh je můj kluk z pera Radky Chromovské.

Mimo jiné o víře je také rozhovor, který s hudebním maximalistou Petrem Maláskem vedl Luboš Nečas. Pokud vás zajímají spíše politické tanečky, můžete se na straně 22 ponořit do analýzy tzv. Kořistkovy aféry, kterou pro vás pod titulkem Válka o odposlechy připravil novinář Petr Suchý.

Dnešní „plusko“ samozřejmě přináší kvantum dalšího zajímavého čtení, ale to už si najděte sami, milí čtenáři. Jako budoucí prvorodič totiž spěchám odposlouchávat břicho své ženy. Uvnitř se dějí věci mnohem zajímavější než bychom mohli uslyšet v telefonu i kdyby patřil ausgerechnet Topolánkovi nebo třeba Klausovi.

Na shledanou za týden se těší 

Archiv: Gross, aber zu klein aneb Velký, ale malý - zkrátka kdokoli 12.11.2004 MF plus str. 04 Editorial, Dopisy

Tak nám porazili Grosse, chtělo by se říci po víkendovém debaklu, jejž sociální demokracie utržila v rámci krajských voleb. Jeden by čekal, že stejně jako v případě voleb do Europarlamentu budou padat hlavy. Jenže Gross holt není Špidla a kraje nejsou Evropa. Volební Waterloo ČSSD tak ilustruje ono oblíbené české pravidlo o dvojím metru co měří rovným rovně a rovnějším rovněji. Místo parafráze oné slavné repliky Švejkovy posluhovačky, je proto vhodnější použít rezignovanou c. a k. slovní hříčku: "ja, Gross, aber zu klein". Osobně jsem byl přesvědčen, že nevídaná předvolební masáž našemu dělnickému premiérovi - pardon, vždyť on je doktůrkem práv nemůže nevyjít. Kampaň byla přece tak důkladná a pan předseda ji posvětil úsměvem, který myslel zcela upřímně... Měl jsem raději poslechnout zkušenější prognostiky než jsem já. Takový Petr Novotný, takto volební impresário politických antipodů sociálních demokratů - ODS, předem počítal s vítězstvím pravice. Přesvědčit se o tom můžete na straně 36. S nejpopulárnějším bavičem současnosti si o jeho vztazích k politice a politikům povídal kolega Ivan Verner. Aby člověk dokázal předvídat, kudy se budou napříště ubírat věci veřejné, potřebuje přesné, aktuální a nezkreslené informace. To samozřejmě politici vědí, někteří ale vědí ještě mnohem víc. Čerstvé zprávy "přímo od zdroje" jim totiž dodává Agáta utajované policejní zařízení zaručující komfortní sledování libovolného telefonu. Exkluzivně pro čtenáře MF Plus odhaluje na straně 18 roušku tohoto přísně střeženého tajemství ministerstva vnitra Petr Suchý. Samozřejmě že policii nelze podezřívat, že svůj "superodposlech" používá výhradně ke špehování bezúhonných občanů, Agáta jistě hraje významnou roli v boji proti zvláště závažné kriminalitě. Mezi společensky nejnebezpečnější odvětví zločinu patří nepochybně působení mezinárodních mafií. O činnosti těch, které k nám přicestovaly z Východu, se dozvíte více na straně 20. Článek Česko v zajetí chobotnice shrnuje poznatky, které o aktuálních aktivitách převážně rusky hovořících mafiánů shromáždila BIS. Nijak příjemným, nicméně poučným čtením je rovněž text popisující anabázi Ibrahima Ziada. Kauzu, která skončila po 210 dnech života na podlaze ruzyňského letiště šťastně navzdory českému ministerstvu vnitra, uzavírá pro MF Plus sám její protagonista. Rozhovor, který našemu reportérovi poskytl v bezpečí německého azylu Ziad, zakončil jednoznačně: "Za mé utrpení může Gross". Ja, Gross, aber zu klein, dodávám a loučím se. Na shledanou za týden se těší 

Archiv: Křest otce v chrámu bobra, čili s dobrými úmysly k šílenství 26.11.2004 MF plus str. 04 Editorial

Má velmi drahá a ještě více těhotná žena se na mě minulý pátek večer zkoumavě zadívala, pohladila outěžek a pravila. "Z fyziologického hlediska jsi přece jen muž, zanedlouho se dokonce máš stát otcem. Je čas, abys ukázal, co v tobě je." "Přeplavu Mesinskou úžinu, zdolám Kilimandžáro, vynesu smetí... pro tebe cokoli, drahoušku, ujistil jsem ji. "Stačí, když dáš dohromady postýlku pro malou," opáčila s despektem. "Cha, kapku jsi se dotkla mé slezské cti, drahá, místo chrastítka hrával jsem si s kladívkem.

Během dopoledne provedu kompletní tunning, postýlku nepoznáš," vrátil jsem úder a klidně usnul. Ráno jsem ženu poslal ke tchyni s tím, že obřad renovace, zejména je-li pořádán v garsonce, je těhotným zapovězen.

"Odpoledne bude dílo hotovo," zavolal jsem za odjíždějícím autobusem a vyrazil do supermarketu, co má ve ve znaku bobra pro šroubky, barvu, štětce, úhelníky, tmel a tak. Bytostně nesnáším nákupy, má drahá těhotná žena naopak. Úměrně růstu bříška narůstá i její touha vyprazdňovat regály říkáme tomu mateřská demence. Že existuje i mužská varianta této obsese jsem ovšem netušil. Do chrámu kutilů jsem vstoupil v 10.30 s tím, že v jedenáct budu doma. Jakmile jsem se však ocitl mezi regály přecpanými myriádami úžasně šikovných věciček pro chlapy, propadl jsem nákupnímu amoku. Nevnímaje čas, pobíhal jsem jako šílený, třeštil jsem a plnil vozík potřebami, které mi měly pomoci proměnit naši garsoniéru v palác důstojný příchodu děcka. Svatyni bobra jsem opustil ve tři odpoledne, z výplaty nezbylo ani na sirky a nákup se do našeho bytu vešel taktak. Zatelefonoval jsem manželce ať zůstane u maminky přes noc, protože chystám úžasné překvapení a pustil se do díla. Spal jsem sice asi jen tři hodiny, údery kladiva vzbudil těch pár nevrlých sousedů co ve dvě v noci spí a při natírání postýlky se trochu pokapal červenou barvou, ale stálo to za to. V neděli kolem poledního jsem hrdě konstatoval, že jsem povinnost nastávajícího otce splnil bezezbytku. Nemohl jsem se dočkat, až se vrátí žena - "ten věšák v předsíni, co jsem se s ním mordoval celou noc, jí vyrazí dech," říkal jsem si. A pointa? Žena se vrátila v šest, vzbudila mě dotazem cože dělá ta obrovská hnusná věc v předsíni, kvůli níž není kam zaparkovat kočár, co prý to tu tak smrdí a proč jsem se od hlavy k patě natřel barvou. Je úterý, zase spolu mluvíme. Věšák půjde do kumbálu, až na to místo pod pravým kolenem jsem se zbavil červeného zbarvení a kamarád mě do výplaty založí. Prožil jsem zkrátka svůj první záchvat otcovské demence. Až budu mít příště pocit, že se svět zbláznil, zeptám se ženy, zda náhodnou neblbnu já sám. Kdoví, porod se blíží a trochu se bojím, abych nepodlehl pánské verzi laktační psychózy. Dobré úmysly zkrátka nezaručují adekvátní výsledek. Doufám, že v případě dnešního vydání MF Plus tento axiom neplatí.

Příjemné čtení přeje a za týden na shledanou se těší

P. S.: Ale ta postýlka je jako nová! 

Archiv: Vážení čtenáři, 10.12.2004 MF plus str. 04 Editorial, Dopisy

všichni pravidelní čtenáři mých úvodníků (tedy manželka, maminka a pan Černý - recepční Mladé fronty) vědí, že se při psaní editorialů často dopouštím prohřešků proti žánru tzv. nezávislé publicistiky. Ani dnes tomu nebude jinak.

Stává se mi totiž poslední dobou zvláštní věc.

Přestává mi být lhostejná politika, a to mě zneklidňuje. Jsem z generace tzv. Husákových dětí, dětství jsem prožil na Ostravsku, které v prostředí „normalizovaného“ Československa tvořilo ostrůvek, jehož „ideologické nivó“ připomínalo atmosféru padesátých let. Měl jsem tak možnost důkladně poznat, jak v praxi funguje marxismus a naučil se upřímně nenávidět komunistickou politiku. Mou pubertu naštěstí proťal listopadový převrat. Za těch patnáct let od revoluce jsem mnohokrát nesouhlasil s rozhodnutími našich politiků a často je kritizoval, dosavadní režim mě však uklidňoval transparentní absencí podobné vůle k moci, která poháněla komunisty mého dětství. Bylo mi prakticky jedno, jestli je u kormidla Klaus nebo Špidla, skousl jsem Zemana a pokud mě nebude nutit poslouchat písně Michala Davida, přežiju i Grosse; chaotická neideologičnost jejich vlády mne nechává chladným. Usedne-li však ve Strakově akademii „věrchuška“ pod vedením Zdeňka Škromacha, který již dnes vyhrožuje spoluprací s komunisty, začnu asi vážně přemýšlet o emigraci. Dlouhodobě neuvěřitelně vysoké volební preference KSČM dostávají se Škromachovou touhou po premiérském křesle charakter nebezpečně realistické věštby. Je omyl domnívat se, že současní komunisté nemají s těmi předlistopadovými nic společného. Stačí si přečíst rozhovor, který pro toto číslo MF Plus vedl kolega David Klimeš s Miroslavem Grebeníčkem. Pan docent na otázky odpovídá téměř doslovnými citacemi z Marxe. A toho já důkladně četl. Vím proto, že marxismus není víra v lepší zítřek podobná původnímu křesťanství, jak soudí ti, kteří tolerují existenci politické strany řídící se ideologií ve jménu níž byly spáchány zločiny příšernější než má na svědomí fašismus. Marxismus není víra, nýbrž systém, pomocí něhož se může neorganizovaná masa stát prostředkem k uzurpování moci jednotlivci takzvané diktatuře proletariátu. Ačkoli nevěřím, že by členská země NATO a EU mohla opět opevnit hranice, představa vlády komunistů, byť prostřednictvím sociální demokracie, mě zneklidňuje natolik, že v kapse mimoděk svírám pas a píšu politicky angažovaný editorial.

Omlouvám se manželce, mamince i panu Černému z recepce, příště snad udržím ona v úvodu zmiňovaná pravidla žánru. Nač stahovat kalhoty, když brod (ergo volby) jsou ještě daleko, že? Za týden na shledanou se těší