Prožíváme teď s manželkou překrásné období. Do garsonky jsme
si pořídili miminko. Naše tříměsíční holčička je sladká, úplně bezbranná, říká
"agú" a "bú" a ačkoli měří jen 61 centimetrů a její akční
rádius je zatím roven nule, s přehledem ovládá celou domácnost. Náš dříve
poměrně uvolněný, až bohémský život dostal pevný řád, z něhož není úniku. Nikam
samozřejmě unikat nechceme, jsme v tom miniaturním kinderreichu dokonale
šťastni, přesto přicházejí chvíle, kdy rodinné soukolí zaskřípe. Jako tuhle v
neděli.
Miminko ukládáme v 19:00. Jakmile usne, byt ztichne jako les
při soumraku. Zavíráme okno, vypínáme pračku, hlas zvedáme nejvýš k šustivému
mezzo voce. A samozřejmě tlumíme televizi -médium, na němž jsem vzhledem ke své
profesi takřka existenčně závislý. Právě v tu chvíli se každý večer začne
odehrávat manželské mikrodrama na téma tolerance. "Vůbec nic
neslyším," sípu, když žena seřídí hlasitost na úroveň svých sluchovodů.
"Protože seš hluchej," odšustí. Vzpomenu si, jak jsme s kamarádem
chtěli kdysi u odvodu uhrát modrou na hluchotu způsobenou provozem bigbítu i
následnou blamáž a pálím: "Náhodou, já slyším skvěle, ty máš prostě
hypertrofovaný sluch." Následuje chvíle mlčení vyplněná snahou zachytit
alespoň útržky Událostí. "Musíš kousat tak hlasitě?" ptám se ženy
chroupající jablko, "teď nevím, jestli Paroubek je, nebo není nevěrný, dám
to trošičku hlasitěji," volím rezolutní tón pána... garsonky. "Seš
sobec, vůbec ji kvůli televizi nenecháš vyspat," konstatuje. Ránu pod pás
nechávám sklouznout, zprávy končí a na ČT 1 se rozjíždí jakási estráda.
"Koncert pro hrdiny..." luštím titulek. "To bude nuda,"
přepíná matka mého dítěte na SuperStar. "Kuš," vracím zpátky na
jedničku. Žena rezignuje a ostentativně listuje časopisem Maminka, naditým
fotografiemi příkladných otců, kteří se večer na televizi zásadně nedívají. Na
obrazovce se zatím srocuje hlouček podivně ošacených lidí a na pódium před
Matyášovou bránou vystupují dva moderátoři. Zkouším odezírat ze rtů, ale
nechytám se. Identifikuji alespoň osoby spíkrů. "Tuhle show uvádějí
společně Jakub Železný a Pavel Kříž," dumám si, "proč zrovna Kříž
a..." "Železný kříž, matko slyšíš, na Kavkách se rozhodli být
vtipní," porušuji hlasový klid, hnán rozkoší křížovkáře, který právě
rozlouskl tajenku. "Psssssssst," sjede mě hadím pohledem, "sobec
jeden, chce vzbudit miminko," slyším už mantru. "Slyším? Ale kdepak,
vždyť já jsem přece hluchej," kuji si v nitru soukromou mstu. "Co
říkáš, má drahá sani?" "Vůbec tě neslyším, kdepak, ani slovo, ode
dneška tě po sedmé večer zásadně jen odezírám!" Příjemné čtení přeje a za
týden na shledanou se těší
O autorovi| Jakub Bielecki, zástupce šéfredaktora MF Plus
No comments:
Post a Comment