Archivní archiv for ever!

Včera se ke mě dostal částečný archiv mých, již zeltelých, článků z doby, kdy jsem novinařil. Tak jsem jich sem pár hodil. Časem to možná utřídím.

Archiv: O podzimu a převlékání kabátů 1.10.2004 MF plus str. 04 Editorial, Dopisy

Zdá se, že babí léto se už letos nedostaví, místo něj tu máme vlezlý, rozpršený podzim. Dneska ráno jsem pohlédl na teploměr, vylovil ze skříně zimník, oprášil z něj pavučiny, spočítal díry od molů a rozhodl se věnovat jej potřebným. Tohle sezonní převlékání mi jde na nervy. Osobně jsem přesvědčen, že muž potřebuje pouze tři druhy oblečení. Na doma montérky, za druhé polomontérky - tedy oděv vhodný do práce i do hospody a za třetí černé šaty použitelné do kostela, na svatbu i do rakve. Jsou však mezi námi tací, kterým převlékání nejenže nevadí, ale naopak se mu podrobují s chutí. Dokázat odhadnout, kdy je čas na nový kabátek, je svým způsobem umění. Lidé, kteří dokáží zachytit změnu politického klimatu a zvolit podle toho správný dres, jsou v teple za každého počasí. Mezi nejproslulejší prognostiky tohoto typu patří František Janeček. Pod křídly své agentury GoJa shromáždil řadu umělců, jejichž šatník hraje snad všemi barvami politického spektra.

Například takový Karel Gott už oblékal nomenklaturně šedý oblek, to když zpíval komunistům, z balkonu Melantrichu pěl státní hymnu oděn v revolucionářském zeleném parkeru, před šesti lety na mítinku ODS zvolil modré tričko... Nyní mu jeho impresário přichystal nový obleček. A nejen jemu. Karel Gott spolu s Helenou Vondráčkovou, Michalem Davidem, Ivetou Bartošovou a dalšími celebritami, vystoupí v sérii "Hvězdných koncertů", které GoJa pořádá pro sociální demokraty. Pokud jde o motiv svého angažmá ve volebním boji, prohlašuje dr. Janeček, že to, co dělá pro ČSSD, je dáno jeho vztahem ke Stanislavu Grossovi. Jak silná je Janečkova indolence k osobě pana premiéra se můžeme přesvědčit na jednom z patnácti vystoupení, která jeho ansámbl absolvuje po celé republice. Proslýchá se, že si umělci po premiérově vzoru navléknou maskovací tepláky a policejní tričko. Proti gustu žádný dišputát, ale kdyby byl zájem, měl bych jeden zánovní zimník... 

Archiv: Život jako reality show 15.10.2004 MF plus str. 04 Editorial, Dopisy

„Končí doba, kdy člověk mohl chápat svět a rozumět jeho smyslu. Zrušili jsme řád světa,“ poznamenal roku 1828 Johan Wolfgang Goethe. Ano dnešní svět je natolik komplikovaný, že mu komplexně rozumět nelze. Musíme si vybírat mezi myriádami vzájemně si konkurujících informací. Média tyto segmenty sestavují do logických celků, čímž prakticky vytvářejí to, čemu se říká realita. A jak vypadá realita podle MF Plus? Zatímco národ minulý týden vzrušeně sledoval skandálek v zákulisí televizní seznamky na Nově, my jsme vstoupili do soukromí skutečného „milionového páru“. Rozhodli jsme se prověřit obecně rozšířený názor, že jediným skutečným problémem Stanislava Grosse je jeho žena. Co si o postoji veřejnosti ke své osobě myslí, jsme se zeptali přímo Šárky Grossové. Premiérova manželka se vyjádřila mimo jiné k chystané volební kampani ČSSD a roli, kterou při přípravě sehrály její ekonomické vazby k agentuře rodinného přítele Grossových Františka Janečka. „Hvězdné koncerty“ pro sociální demokracii v režii agentury GoJa jsou pouhým odvarem kampaně, která provází prezidentské volby v USA. V článku na straně 22 se dočtete, že i v Americe se v politice angažují populární umělci. REM, Bruce Springsteen či Bestie Boys však to ale na rozdíl od Karla Gotta, Ivety Bartošové či Michala Davida činí z přesvědčení. Ještě ožehavějším tématem než je politické žoldáctví umělců tvoří pro Českou veřejnost sexuální zneužívání dětí. Jde o zvláštní druh společenského tabu. Ještě před několika lety jako by tento problém prakticky neexistoval. Dnes stačí jedno nepodložené podezření, aby byl člověk pracující s dětmi nadosmrti společensky zdiskreditován. Pokusili jsme se na toto citlivé téma pohlédnout bez zbytečné hysterie a sentimentu.

Přeji příjemné čtení 

Archiv: Tlusťoši, jeptišky a odposlechy 29.10.2004 MF plus str. 04 Editorial, Dopisy

Vážení čtenáři, jsem budoucí prvorodič. Tedy nikoli já, nýbrž moje žena se chystá být prvorodičkou. Jako moderní budoucí otec se jí snažím stát po boku i v situacích, v nichž byly ženy v nedávné minulosti osamoceny. Díky tomu jsem se včera poprvé v životě dostal do fitcentra. V tělocvičně bylo patnáct budoucích maminek s břichy jako balony, o něco méně budoucích tatínků, cvičitelka a tělocvičné nářadí. Zatímco se děvčata s hekáním snažila ležet pohodlně, my muži jsme se učili je masírovat a vůbec dělat vše, aby ta naše společná břicha prospívala. Byla to zvláštní zkušenost, ale pomohla mi pochopit, jak se cítí tlustí lidé. Hlouběji téma pyknických spoluobčanů pojednala kolegyně Hana Profousová v článku Ze života obrů, který vychází na straně 24 tohoto čísla.

Já vím, plést dohromady tloušťku s těhotenstvím je asi jako hledat souvislost mezi tělesnou láskou a náboženstvím. Na svou obhajobu ale mohu předložit materiál, který se takovým, zdánlivě nesouvisejícím, vztahem zabývá. O strastiplném životě „milenek Krista“ - jeptišek si přečtete na osmnácté straně v článku s názvem Bůh je můj kluk z pera Radky Chromovské.

Mimo jiné o víře je také rozhovor, který s hudebním maximalistou Petrem Maláskem vedl Luboš Nečas. Pokud vás zajímají spíše politické tanečky, můžete se na straně 22 ponořit do analýzy tzv. Kořistkovy aféry, kterou pro vás pod titulkem Válka o odposlechy připravil novinář Petr Suchý.

Dnešní „plusko“ samozřejmě přináší kvantum dalšího zajímavého čtení, ale to už si najděte sami, milí čtenáři. Jako budoucí prvorodič totiž spěchám odposlouchávat břicho své ženy. Uvnitř se dějí věci mnohem zajímavější než bychom mohli uslyšet v telefonu i kdyby patřil ausgerechnet Topolánkovi nebo třeba Klausovi.

Na shledanou za týden se těší 

Archiv: Gross, aber zu klein aneb Velký, ale malý - zkrátka kdokoli 12.11.2004 MF plus str. 04 Editorial, Dopisy

Tak nám porazili Grosse, chtělo by se říci po víkendovém debaklu, jejž sociální demokracie utržila v rámci krajských voleb. Jeden by čekal, že stejně jako v případě voleb do Europarlamentu budou padat hlavy. Jenže Gross holt není Špidla a kraje nejsou Evropa. Volební Waterloo ČSSD tak ilustruje ono oblíbené české pravidlo o dvojím metru co měří rovným rovně a rovnějším rovněji. Místo parafráze oné slavné repliky Švejkovy posluhovačky, je proto vhodnější použít rezignovanou c. a k. slovní hříčku: "ja, Gross, aber zu klein". Osobně jsem byl přesvědčen, že nevídaná předvolební masáž našemu dělnickému premiérovi - pardon, vždyť on je doktůrkem práv nemůže nevyjít. Kampaň byla přece tak důkladná a pan předseda ji posvětil úsměvem, který myslel zcela upřímně... Měl jsem raději poslechnout zkušenější prognostiky než jsem já. Takový Petr Novotný, takto volební impresário politických antipodů sociálních demokratů - ODS, předem počítal s vítězstvím pravice. Přesvědčit se o tom můžete na straně 36. S nejpopulárnějším bavičem současnosti si o jeho vztazích k politice a politikům povídal kolega Ivan Verner. Aby člověk dokázal předvídat, kudy se budou napříště ubírat věci veřejné, potřebuje přesné, aktuální a nezkreslené informace. To samozřejmě politici vědí, někteří ale vědí ještě mnohem víc. Čerstvé zprávy "přímo od zdroje" jim totiž dodává Agáta utajované policejní zařízení zaručující komfortní sledování libovolného telefonu. Exkluzivně pro čtenáře MF Plus odhaluje na straně 18 roušku tohoto přísně střeženého tajemství ministerstva vnitra Petr Suchý. Samozřejmě že policii nelze podezřívat, že svůj "superodposlech" používá výhradně ke špehování bezúhonných občanů, Agáta jistě hraje významnou roli v boji proti zvláště závažné kriminalitě. Mezi společensky nejnebezpečnější odvětví zločinu patří nepochybně působení mezinárodních mafií. O činnosti těch, které k nám přicestovaly z Východu, se dozvíte více na straně 20. Článek Česko v zajetí chobotnice shrnuje poznatky, které o aktuálních aktivitách převážně rusky hovořících mafiánů shromáždila BIS. Nijak příjemným, nicméně poučným čtením je rovněž text popisující anabázi Ibrahima Ziada. Kauzu, která skončila po 210 dnech života na podlaze ruzyňského letiště šťastně navzdory českému ministerstvu vnitra, uzavírá pro MF Plus sám její protagonista. Rozhovor, který našemu reportérovi poskytl v bezpečí německého azylu Ziad, zakončil jednoznačně: "Za mé utrpení může Gross". Ja, Gross, aber zu klein, dodávám a loučím se. Na shledanou za týden se těší 

Archiv: Křest otce v chrámu bobra, čili s dobrými úmysly k šílenství 26.11.2004 MF plus str. 04 Editorial

Má velmi drahá a ještě více těhotná žena se na mě minulý pátek večer zkoumavě zadívala, pohladila outěžek a pravila. "Z fyziologického hlediska jsi přece jen muž, zanedlouho se dokonce máš stát otcem. Je čas, abys ukázal, co v tobě je." "Přeplavu Mesinskou úžinu, zdolám Kilimandžáro, vynesu smetí... pro tebe cokoli, drahoušku, ujistil jsem ji. "Stačí, když dáš dohromady postýlku pro malou," opáčila s despektem. "Cha, kapku jsi se dotkla mé slezské cti, drahá, místo chrastítka hrával jsem si s kladívkem.

Během dopoledne provedu kompletní tunning, postýlku nepoznáš," vrátil jsem úder a klidně usnul. Ráno jsem ženu poslal ke tchyni s tím, že obřad renovace, zejména je-li pořádán v garsonce, je těhotným zapovězen.

"Odpoledne bude dílo hotovo," zavolal jsem za odjíždějícím autobusem a vyrazil do supermarketu, co má ve ve znaku bobra pro šroubky, barvu, štětce, úhelníky, tmel a tak. Bytostně nesnáším nákupy, má drahá těhotná žena naopak. Úměrně růstu bříška narůstá i její touha vyprazdňovat regály říkáme tomu mateřská demence. Že existuje i mužská varianta této obsese jsem ovšem netušil. Do chrámu kutilů jsem vstoupil v 10.30 s tím, že v jedenáct budu doma. Jakmile jsem se však ocitl mezi regály přecpanými myriádami úžasně šikovných věciček pro chlapy, propadl jsem nákupnímu amoku. Nevnímaje čas, pobíhal jsem jako šílený, třeštil jsem a plnil vozík potřebami, které mi měly pomoci proměnit naši garsoniéru v palác důstojný příchodu děcka. Svatyni bobra jsem opustil ve tři odpoledne, z výplaty nezbylo ani na sirky a nákup se do našeho bytu vešel taktak. Zatelefonoval jsem manželce ať zůstane u maminky přes noc, protože chystám úžasné překvapení a pustil se do díla. Spal jsem sice asi jen tři hodiny, údery kladiva vzbudil těch pár nevrlých sousedů co ve dvě v noci spí a při natírání postýlky se trochu pokapal červenou barvou, ale stálo to za to. V neděli kolem poledního jsem hrdě konstatoval, že jsem povinnost nastávajícího otce splnil bezezbytku. Nemohl jsem se dočkat, až se vrátí žena - "ten věšák v předsíni, co jsem se s ním mordoval celou noc, jí vyrazí dech," říkal jsem si. A pointa? Žena se vrátila v šest, vzbudila mě dotazem cože dělá ta obrovská hnusná věc v předsíni, kvůli níž není kam zaparkovat kočár, co prý to tu tak smrdí a proč jsem se od hlavy k patě natřel barvou. Je úterý, zase spolu mluvíme. Věšák půjde do kumbálu, až na to místo pod pravým kolenem jsem se zbavil červeného zbarvení a kamarád mě do výplaty založí. Prožil jsem zkrátka svůj první záchvat otcovské demence. Až budu mít příště pocit, že se svět zbláznil, zeptám se ženy, zda náhodnou neblbnu já sám. Kdoví, porod se blíží a trochu se bojím, abych nepodlehl pánské verzi laktační psychózy. Dobré úmysly zkrátka nezaručují adekvátní výsledek. Doufám, že v případě dnešního vydání MF Plus tento axiom neplatí.

Příjemné čtení přeje a za týden na shledanou se těší

P. S.: Ale ta postýlka je jako nová! 

Archiv: Vážení čtenáři, 10.12.2004 MF plus str. 04 Editorial, Dopisy

všichni pravidelní čtenáři mých úvodníků (tedy manželka, maminka a pan Černý - recepční Mladé fronty) vědí, že se při psaní editorialů často dopouštím prohřešků proti žánru tzv. nezávislé publicistiky. Ani dnes tomu nebude jinak.

Stává se mi totiž poslední dobou zvláštní věc.

Přestává mi být lhostejná politika, a to mě zneklidňuje. Jsem z generace tzv. Husákových dětí, dětství jsem prožil na Ostravsku, které v prostředí „normalizovaného“ Československa tvořilo ostrůvek, jehož „ideologické nivó“ připomínalo atmosféru padesátých let. Měl jsem tak možnost důkladně poznat, jak v praxi funguje marxismus a naučil se upřímně nenávidět komunistickou politiku. Mou pubertu naštěstí proťal listopadový převrat. Za těch patnáct let od revoluce jsem mnohokrát nesouhlasil s rozhodnutími našich politiků a často je kritizoval, dosavadní režim mě však uklidňoval transparentní absencí podobné vůle k moci, která poháněla komunisty mého dětství. Bylo mi prakticky jedno, jestli je u kormidla Klaus nebo Špidla, skousl jsem Zemana a pokud mě nebude nutit poslouchat písně Michala Davida, přežiju i Grosse; chaotická neideologičnost jejich vlády mne nechává chladným. Usedne-li však ve Strakově akademii „věrchuška“ pod vedením Zdeňka Škromacha, který již dnes vyhrožuje spoluprací s komunisty, začnu asi vážně přemýšlet o emigraci. Dlouhodobě neuvěřitelně vysoké volební preference KSČM dostávají se Škromachovou touhou po premiérském křesle charakter nebezpečně realistické věštby. Je omyl domnívat se, že současní komunisté nemají s těmi předlistopadovými nic společného. Stačí si přečíst rozhovor, který pro toto číslo MF Plus vedl kolega David Klimeš s Miroslavem Grebeníčkem. Pan docent na otázky odpovídá téměř doslovnými citacemi z Marxe. A toho já důkladně četl. Vím proto, že marxismus není víra v lepší zítřek podobná původnímu křesťanství, jak soudí ti, kteří tolerují existenci politické strany řídící se ideologií ve jménu níž byly spáchány zločiny příšernější než má na svědomí fašismus. Marxismus není víra, nýbrž systém, pomocí něhož se může neorganizovaná masa stát prostředkem k uzurpování moci jednotlivci takzvané diktatuře proletariátu. Ačkoli nevěřím, že by členská země NATO a EU mohla opět opevnit hranice, představa vlády komunistů, byť prostřednictvím sociální demokracie, mě zneklidňuje natolik, že v kapse mimoděk svírám pas a píšu politicky angažovaný editorial.

Omlouvám se manželce, mamince i panu Černému z recepce, příště snad udržím ona v úvodu zmiňovaná pravidla žánru. Nač stahovat kalhoty, když brod (ergo volby) jsou ještě daleko, že? Za týden na shledanou se těší 

Archiv: PF a šáteček 7.1.2005 MF plus str. 04 Editorial

Vážení čtenáři, loňský rok přinesl mnoho události které rozhodně stojí za rekapitulaci, proto jsme se rozhodli pojmout první letošní číslo MF plus bilančně. Před Vánoci vypadalo uplynulých 365 dní jako poměrně standardní, vyvážený souhrn z průměru nijak nevyčnívajících dějů, pak ale přišlo zemětřesení v Asii a obří tsunami jako by spláchly to dobré, co z loňska zbylo. Část dnešního vydání proto tvoří materiály popisující asijské kataklyzma, jeho příčiny, průběh i následky. Vše doplňuje exkurs do oblasti současné seismologie. Není to veselé čtení, ale snažili jsme se vše podat bez zbytečných emocí a s důrazem na fakta. Emoce totiž hrají při informování o katastrofě podobného rozsahu zásadní roli. Kolega z redakce, který si nepřál být jmenován, vstřebal informaci o tsunami v jihovýchodní Asii společně se svou přítelkyní. Ta reagovala na obrázky tonoucích hysterickým smíchem doprovázeným neopakovatelnou rasistickou kletbou. Překvapený kolega se naopak rozeštkal, dílem ohromen rozsahem katastrofy, dílem překvapen reakcí své nejdražší. Tato událost kolegu vedla k hlubší úvaze nad světem a vlastním osudem obzvlášť a do nového roku vstoupil s předsevzetím uspořádat si svůj citový život. Touto historkou chci ilustrovat skutečnost, že se zdánlivě vzdálená událost dotýká prostřednictvím médií i nás, národa usazeného v relativním bezpečí středoevropského dolíku. Asi každý z nás byl tváří v tvář hrůze, která proťala „svátky klidu a pokoje“, v šoku, byť třeba nereagoval tak výstředně jako náš redaktor a jeho milá. Jak vlastně máme reagovat na něco tak obludného a logicky neodůvodnitelného, jako je náhlá smrt stovek tisíc lidí? Nezbytně musí záležet na tom kdo a jak nás informuje. Doufám, že vám budeme dobrým společníkem, přeji nám všem to nejlepší do nového roku. Tomu uplynulému sbohem a šáteček, bylo toho dost... 

Archiv: Co vMF Plus nenajdete 21.1.2005 MF plus str. 04 Editorial

Vážení čtenáři, rozhodl jsem se v dnešním úvodníku místo obvyklé sumarizace toho, co jsme pro vás v dnešním Plusku připravili, poukázat spíše na informace, jež v čísle nenajdete. Dnes ráno vzrušila svět zpráva, že kdosi utloukl Madonnina psíčka Rositu. Ačkoli všichni stojíme popové divě v jejím žalu po boku, zprávu o tom jsme do časopisu nezařadili. Své by o utrpení domácích zvířat jistě mohl vyprávět i kozel pana Drvoty z Hrádku nad Nisou. Nebohé zvíře doplatilo na řádění německých neonacistů, kteří v blízkém areálu textilky natáčeli filmy s fašistickou tématikou. „Byl tu takový hluk, že se nám z toho pobláznil. Museli jsme ho zastřelit,“ shrnul pro internetový magazín kozlův osud majitel.

V dnešním MF Plus nenajdete ani zprávu o tom, že se ve Spojených státech bude vysílat nová show přibližující veřejnosti prostřednictvím hraných dokumentů soudní proces proti Michaelu Jacksonovi, z něhož je zakázáno pořizovat televizní záznam.

Nepoužili jsme ani aktualitku, kterou přivezla kolegyně z Horních Počernic - prý tam masivně zlevnili máslo. Ne, že by šlo o zprávy nezajímavé, netroufám si soudit ani jejich informační hodnotu, uvádím je pouze jako ilustraci skutečnosti, že dění kolem nás nelze vtěsnat do sta tiskových stran jednoho týdeníku. Pokud bychom však přece jenom chtěli z agenturních zpráv soudit svět, mohla by nám pomoci zpráva, podle níž byly na knižní aukci v anglickém Bathu vydraženy dva tituly reprezentující dva zcela protichůdné pohledy na svět. Za první vydání opus magnum erotické literatury - Milence lady Chatterlyové z pera D. H. Lawrence - zaplatil neznámý bibliofil v přepočtu přes 150 000 korun. To o první vydání knihy primáše apokalyptiků, Lawrencova přítele Aldouse Huxleyho, Konec civilizace, byl zájem o poznání menší. Nový majitel za ni zaplatil „pouhých“ šestadvacet tisíc korun. Z toho plyne poučení, že dokud jde lidem spíše o sex než o záhubu, není to s námi tak zlé.

S přáním hezkého víkendu se za týden na shledanou těší 

Archiv: Do Evropy bez socialismu, ale upřímně 4.2.2005 MF plus str. 04 Editorial

Stanislav Gross minulou sobotu vyzval členy ústředního výkonného výboru ČSSD, aby opustili utopické postoje k sociálnímu státu.

"Do evropského sociálnědemokratického proudu se přirozeně musíme zařadit bez dogmatického lpění na starých vizích," pravil. Zdůvodnění tohoto výroku je překvapivé Unie je podle Grosse založena na tvrdé konkurenci, v níž bude velmi těžké hájit sociální vize v konfrontaci se zeměmi s nižšími náklady. Místopředseda ČSSD bohužel nespecifikoval, které vize má přesně na mysli, nemohou to však být jiné myšlenky, než jaké najdeme ve "vítězném" volebním programu ČSSD z roku 2002. Sociální demokraté se v něm mimo principy sociální rovnosti a solidarity neskrývaně hlásí k myšlenkám sociálního státu. Činí tak ostatně i v textu Dlouhodobého programu ČSSD z roku 2003. Sociální demokracie se v tomto dokumentu hlásí k revoluční minulosti a označuje ony "staré vize" za stále aktuální. Také do loňských eurovoleb vstupovala ČSSD s předsevzetím "podporovat zásady evropského sociálního modelu, který zahrnuje... svobodné odbory, sociální ochranu na principech solidarity a rovné příležitosti pro všechny" . Gross tehdy proměnil volební fiasko strany v osobní triumf. Ani tehdy se nezdálo, že by mu stranické ideály připadaly zastaralé, ostatně - sám se přičinil o to, aby se naším eurokomisařem stal velekněz myšlenek sociálního státu - Vladimír Špidla.

K premiérově ideologické konverzi tedy muselo dojít během loňského podzimu, když se Gross rozhodl předat národu své politické Credo. Když tehdy nechal vyznáním své sociálnědemokratické identity oblepit republiku, předpokládal, že se mu za to voliči odvděčí masivní podporou. Nestalo se. Dnes tedy místopředseda naší nejstarší partaje, která do Čech přivedla prvomájové průvody, vedla dělnické bouře a dvoje poslední volby vyhrála s programem hlásícím se k ideím světové Internacionály de facto sdělil jejímu nejvyššímu orgánu, že sociální determinismus v Evropě podle všeho definitivně zvítězil nad principem solidarity, takže je čas to zabalit. Vyhranil se tak sice vůči nebezpečí "levicové úchylky" ve straně, zároveň však vzkázal voličům, že principy, kvůli kterým jej volili, osobně považuje za passé. Jako bych slyšel jeho upřímná slova: "Dělníci, rolníci, inteligence... před vstupem do Evropy jsme slíbili hájit vaše sociální jistoty, ale ukázalo se, že to není možné. Jsem realista a myslím to upřímně." No, já vás nevolil, pane premiére, byl bych ale klidnější, kdyby nás do Evropy vedl někdo... méně upřímný.

Archiv: Velký Čech jako sen a Češi jako skutečnost 18.2.2005 MF plus str. 04 Editorial

"Čím déle miluji svůj sen Čech, tím více nenávidím Čechy jako skutečnost," vyjádřil se někdy v třicátých letech minulého století jeden z "papírových" favoritů ankety České televize Největší Čech - František Xaver Šalda. Muž, který pomohl české národní kultuře nekompromisní kritikou z guberniálního gheta čecháčkovství, znal své pappenheimské jako vlastní papuče. Patřil ke generaci, která demaskovala mýtus ideálního češství o "holubičím srdci a povaze vlídné, mysli hrdé a pěsti spravedlivé" - jako pustý maloměstský kýč. Tento narcisistně sebestředný, pateticky bájivý a z většiny vylhaný "sen o Češích" však poměrně výstižně charakterizuje ony Šaldovy "Čechy jako skutečnost". Viděno šaldovskou "vnější" optikou, jsme my Češi národem, který trpí tak zoufalým nedostatkem skutečných elit, které by podepřely naše národní sebevědomí, že si je nakonec musí vysnít, vymyslet či upravit podle aktuálního vkusu.

Což o to, o lepších dějinách snily i jiné národy, my jsme však svůj český sen přetavili ve skutečnost. Když první republika učinila národní bájesloví oficiální interpretací českých dějin, šlo o zcela pragmatický akt motivovaný potřebou vycpat mezery v kontinuitě českého státu. Z mlh staletí byl takto například vyzvednut jednooký lapka Žižka a jeho armáda třeštících adamitů. Husitská "tradice" byla, jak ostatně vzpomíná Josef Svatopluk Machar, který pomáhal "český sen" implementovat do vznikající československé armády, "u vojska zavedena, protože bylo nutné doplnit opotřebovaný kult svatováclavské armády nečinně dlící v Blaníce, vojskem podstatně revolučnějšího charakteru... "Tato a mnohé další okolnosti budování "české skutečnosti" doplňují obraz naší národní povahy o schopnost zcela pragmatického zacházení s ideály.

Při hledání Největšího Čecha nakonec pravděpodobně zvítězí ona snivá část naší identity, která zvolí některou z postav vyobrazených na bankovkách. Pokud ale jednou budeme chtít označit největšího z nás, budeme muset stejně jako Šalda hledat někde uprostřed mezi snem a skutečností.

Za týden se na shledanou těší 

Archiv: DOPISY 4.3.2005 MF plus str. 04 Editorial_

redakce@mf.cz; MF Plus, Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4

Obracím se na Vás ve věci článku, který MF Plus zveřejnil v čísle 07/2005 pod názvem Pravicový extremismus v ČR - hrozba trvá.

            Z dikce textu, v jeho úvodu pak doslovně, lze vysledovat návaznost na sjednocení pěti mimoparlamentních politických stran pod Národní stranou, jejichž cílem je úspěch ve volbách do PSP v roce 2006. Nejsme zrovna potěšení prolnutím této informace se zbytkem textu, který je nejen zavádějící a klamný, ale především bez jakékoliv logické, právní či personální návaznosti na Národní stranu. Přesto jsme od uveřejnění denně kontaktováni občany, kteří žádají vysvětlení. Protože není uvedeno jméno naší strany, lze jen těžko tuto situaci řešit cestou právní. Přesto Vás žádám o možnost vyjádření. Případně Vám nabízím možnost přímého rozhovoru s Mgr. Petrou Edelmannovou, předsedkyní NS, případně s Ing. Pavlem Sedláčkem, autorem knihy, která je v textu zmiňována, člověkem, který oněch pět stran sjednotil. Téma, obsah... atd. nebudeme chtít ovlivňovat. Nabízíme možnost přímé otázky a přímé odpovědi. V uváděném textu jsou faktické chyby, chyby v časovém provázání a jeho úvodní odstavec, spolu s mnoho let starými fotkami vytváří nesrozumitelnou směs nesourodých informací. Myslím, že by bylo vhodné tyto "pravdy" uvádět s komentáři politologů, kteří se této problematice věnují. Věřím, že moji žádost nezamítnete... jedná se o jedinečnou možnost hovořit otevřeně s čelními představiteli českého integrálního nacionalismu. Jak jistě víte, naše volební šance po sjednocení nejsou zanedbatelné a spolu s budgetem, který má NS pro volební kampaň je zřejmé, že národně konservativní myšlenky dojdou úspěchu. Děkuji za Vaši vstřícnost s pozdravem

Ing. Petr Eliáš generální sekretář Zemské rady NS

Vážený pane inženýre,

Reaguji na váš e-mail z 27. 2. 2005, v němž žádáte o možnost vyjádření k textu Pravicový extremismus v ČR - hrozba trvá, z čísla 7/2005 MF plus.

Z dikce Vašeho dopisu, respektive z jeho stylistické stavby variující emocionální figury od verbální agrese přes výhružky až k prosbě, jsem pochopil, že Vás mrzí absence názvu Vaší strany mezi námi vybranými subjekty české extrémní pravice. Ani v jedné z části Vaší žádosti totiž nenacházím racionální jádro pro kritiku, jíž jste nás zahrnul. Konečně jak sám přiznáváte: "protože není uvedeno jméno naší strany, lze jen těžko tuto situaci řešit cestou právní." Ačkoli netuším, k čemu jste se to vlastně chtěl vyjádřit, tím méně co bychom Vám vlastně měli vysvětlovat, Vaší žádosti o prostor k vyjádření tímto vycházíme vstříc. Pokud jde o Váš zájem propagovat "konservativní myšlenky českého integrálního nacionalismu", zklamu vás. Toto téma nás nezajímá. Idejí konzervativní revoluce, z nichž tuším vycházíte, bychom snad mohli užít jako politické kuriozity - ilustrace historického reliktu 19. století. Máte-li o tento druh spolupráce zájem, neostýchejte se nás kontaktovat. Se vstřícným pozdravem a pochopením

O autorovi| zástupce šéfredaktora, hlavní editor MF Plus 

Archiv: Politika - luna - urna 4.3.2005 MF plus str. 04 Editorial

Podle aktuálního průzkumu agentury STEM nerozumějí Češi dění na naší politické scéně.

Zpráva ČTK některé zákonodárce udivila, jiným posloužila jako arzenál pro mezipartajní přestřelky, většiny se ale vůbec nedotkla. Popravdě, těžko říci, nakolik je výzkum STEMu namístě. Vždyť realita všedního života Čechů a svět české parlamentní politiky stojí dlouhodobě v podobné konstelaci jako Země a Měsíc. Parlament nahlížíme stejně jako lunu skrze přízračný opar pověr, tušíme, že slouží k zapichování vlaječek a jsme vděčni přírodním zákonům chránícím nás před vzájemným kontaktem. Zajímavější by bylo, kdyby výzkumné agentury vytěžily místo voličů politiky. Jsem přesvědčen, že ani oni dávno nerozumějí svým občanům, a co víc - na rozdíl od nás, kteří bychom se snad znova nechali ukecat k účasti na předčasných volbách, je to ani v nejmenším netrápí. To jen my voliči naivně předpokládáme, že naši zástupci propůjčený mandát využijí k plnění předvolebních slibů. Dámy a pánové poslanci, senátoři, straničtí byrokraté usazení na vyšších či nižších seslích jsou přitom bohorovně přesvědčeni, že je jejich postavení dáno prozřetelností, neviditelnou rukou trhu či dialektikou dějin - podle stranické příslušnosti.

Někteří dokonce bezostyšně přiznávají, že jim svěřená funkce primárně slouží k vlastnímu obohacení. Na krotké dotazy ohledně jejího výkonu odpovídá "elita národa" výsměchem a pohrdáním, které by za feudálních poměrů vedly přinejmenším k defenestraci. V časech zastupitelské demokracie se export politiků z oken nenosí, ponížení a oklamaní mohou svůj nárok na satisfakci uplatnit leda skrz volební urnu. Jistě, přiznávám, jsem naivní jako malý Bobeš ve vztahu k děvčatům, přesto doufám, že se jednou dočkám voleb, po nichž už současní zastupitelé přepustí bidýlka úřadů skutečným politikům.

Tehdy budeme na ulicích potkávat dezorientované postavy v konfekčních oblecích, zmateně těkající od chodce k chodci s tázavým výrazem povadlé tváře. Vyberu si libovolného z těch narkomanů moci, repetících sípavé: "Proč?", posadím jej na lavičku, půjčím kapesník, utáhnu kravatu, očistím brýle a až se uklidní, odpovím: "Inu, proč. Nemáme vás rádi, vejlupkové. Místo zvelebování země jste se starali výhradně o vlastní panděra a šrajtofle.

Jste ostudou země, ztrativší vaší vinou respekt sousedů. Vaše kšefty z nás udělaly občany banánové republiky bez banánů..." Ale co bych si kazil žlučník. Ať si počkají na další volby a využijí nezadatelného práva občanů svobodně vyjádřit názor. Bude to jen mezi nimi a urnou. Politikou nezkažený víkend přeje

O autorovi| hlavní editor MF Plus

Archiv: Prosba z Fronty 18.3.2005 MF plus str. 04 Editorial

Minulý týden jsem v souladu s celospolečenským trendem ulovil aktuální verzi chřipkového viru a nechal se skolit do peřin. Žena se s naší měsíční dcerou přemístila do bezpečí tchýnina bytu a já se ocitl v dokonalé karanténě. První tři dny mi samota nevadila, naopak. Byl jsem rád, že rodina nemusela sledovat stavy horečnatého třeštění. Jakmile jsem se však propotil do stadia unylé apatie, která mi sice bránila v pohybu, nikoli však v přemýšlení, upadl jsem do nepříjemně melancholické deprese. Dva dny trvalo mému mozku, než se dopátral příčiny, již pak několik hodin překvapeně vstřebával. Ano - chyběla mi práce. Pochopte, pro člověka, který je svou podstatou požitkářský lenoch, je takové zjištění mírně řečeno frustrující. "Jakpak si bez tebe kolegové v redakci poradí, opustil jsi Frontu uprostřed vládní krize, taková zrada se v první linii trestá kulkou," zněl mým nitrem hlas svědomí. I zdvihl jsem telefon a vytočil číslo styčné důstojnice. "Všechno běží úplně normálně, neobtěžuj uprostřed práce, cumlej aspirin, pod paži vraž teploměr, poť se," zachraplalo sluchátko. Káravý tenor svědomí v mé hlavě vystřídala ublížená fistule ješitnosti: "Nepotřebují tě. Jsi jako ten zchromlý valach, který ztratil účel a hodí se už leda do guláše." A tak běžel čas. Pobyt na lůžku mi zpestřovaly střídavé záchvaty pracovitosti a únavy, provázené steskem po rodině detašované na druhé straně města. V televizi dávali samé hovadiny, internet nefungoval, knihu jsem v ruce neudržel a myšlenkami jsem těkal od práce k blížícímu se termínu daňového přiznání. Tak uplynul týden, po němž jsem se do redakce těšil jako nějaký sprostý workoholik.

Je úterý, půl čtvrté ráno, sedím v setmělé redakci, sepisuji tuto litanii a skřípu zuby při představě, že jsem sedm dní rekonvalescence strávil nedočkavou touhou vrátit se zpátky do kolotoče porad, uzávěrek a hádek s nespolehlivými autory. Proč jsem si proboha nemohl těch vzácných chvil volna užít? Vládní krize na mě počkala, plusko vyšlo a svět se točit nepřestal... Možná je čas přiznat si, že jsem si pravidelnými dávkami adrenalinu přivodil slušný návyk. Stal se snad ze mě narkoman práce? Nevím, každopádně se poohlédnu po nějaké vhodné detoxikační kúře. Nemám-li skončit jako asociální chudák, který bez tužky v ruce neudrží moč, musím se znova naučit lenosti. Prosím vás proto, milí čtenáři - víte-li o vhodné kú ře, dejte mi vědět. Podle prognóz můžeme další chřipkovou epidemii čekat nejdříve před Vánoci, a to by ze mě mohl být úplný magor.

Za pomoc předem děkuje a za týden se nashledanou těší

O autorovi| hlavní editor MF Plus 

Archiv: Mein Kampf, Kapitál, Pavlík Morozov a očista novinářské profese 1.4.2005 MF plus str. 04 Editorial

Vážení čtenáři, minulý týden jsem se zúčastnil diskuse na téma Svoboda slova a ochrana osobnosti. Vpravdě podivuhodná událost, při níž proti sobě zasedli zástupci „ponížených“, mj. ministr kultury Pavel Dostál či stínový ministr vnitra Ivan Langer, a „uražení“ - převážně novináři. Langer s Dostálem, ob větu zdůrazňující vzájemné ideové rozpory, si přizvukovali v líčení hrůz, které jim způsobují zlovolní žurnalisté. Ti, alespoň vzorek přítomný, v nejmenším neodporovali. V roli pobaveného pozorovatele jsem se kochal pohledem na auditorium devótně pokyvujících. Mezi zástupci předních médií jsem takto objevil i zjevy, které by jeden v řadách „sedmé velmoci“ nečekal. Byl tu palič premiérské směnky Michal Simkanič propagující svou (Českou) pravici či poslanec Stanislav Křeček plédující pro změnu pro myšlenky levice. Oba pánové se mimo jiné ráčili vyjádřit i k jednomu z témat, jimž se věnuje i dnešní MF plus - totiž k českému vydání Hitlerova Mein Kampfu. Od řečniště totiž zazněla „provokativní“ otázka, proč že se strhla kampaň proti vydání Hitlerova spisku, když v našich knihovnách leží desítky českých vydání Marxova Kapitálu, tedy knihy, která má minimálně stejný vliv na dějiny jako Adolfův Můj boj. Zatímco Simkanič prohlásil, že knihou skutečně schopnou ovlivnit smýšlení čtenářů nebezpečným směrem je ta líčící příhody Pavlíka Morozova, udávajícího bolševikům vlastní rodinu, doktor Křeček odmítl srovnání obou „děl“ jako nonsens. „Karel Marx byl na rozdíl od Hitlera seriózní filozof,“ zdůvodnil svůj postoj. Pochybuji, že kdy Kapitál četl. Jinak by věděl, že jeho filozofická rovina se pohybuje zhruba na stejné úrovni jako Mein Kampf. Oba jsou vizionářskými pokusy o účelovou interpretaci dějin. Kapitál je dílo autora jistě vzdělanějšího, to ovšem nic nemění na skutečnosti, že jeho závěry nejsou méně zhůvěřilé. Ale o to nejde. Křečkovy, Simkaničkovy, Dostálovy i Langerovy projevy, mezi nimiž stojí za zmínku zejména závěrečná přímluva za „očištění novinářské profese“ z úst stínového ministra vnitra, jako by potvrzovaly onen historicky prověřený poznatek, že písmenka seřazená do vět sama o sobě nebezpečná nejsou. Mocnou zbraní se stávají teprve ve chvíli, kdy se s nimi začne svévolně a demagogicky zacházet, a je jedno, zda tak činí novinář či politik. Stejně tak pořád platí úsloví, že schody se čistí směrem seshora dolů. Pokud jde o tu požadovanou očistu žurnalistiky, obávám se, že bude na pořadu dne, až bude očištěn předmět jejího zájmu - politika. I vzhledem k aktuálním událostem, zahrnuje v to velikonoční sjezd sociální demokracie, se obávám, že se koupel odkládá na neurčito.

Příjemné čtení přeje a za týden se na shledanou těší

O autorovi| hlavní editor MF Plus 

Krev nevinných, prázdné knihovny a nový papež 15.4.2005 MF plus str. 04 Editorial

V době, kdy píšu tento úvodník, uplynulo deset dní od smrti Jana Pavla II. Sdělovací prostředky i "civilisté" pomalu opouštějí kondolenční tón, mediální agenda se přesunuje od tématu "odešel velký muž" k úvahám nad úlohou Vatikánu a jeho hlavy v současném světě. "Krev nevinných na jeho rukou," oznamuje titulek, kterým britský týdeník New Statesman opatřil fotografii papeže držícího za ruku afrického chlapce. V textu pak připomíná selhání Vatikánu ve Rwandě, jež dokládá tvrzením, že se na vraždění příslušníků kmene Tutsiů aktivně podíleli katoličtí kněží a řádové sestry. Jde o jedno z mnoha více či méně šokujících prohlášení signalizujících, že se svět poté, co se s Karolem Wojtyłou důstojně rozloučil, začíná na osobu papeže dívat jako na významnou politickou figuru, která v globálním světě hraje mnohem větší roli, než jí náleží z titulu Petrova náměstka na Zemi. Vatikán ovlivňuje světové dějiny dva tisíce let. Během té doby se svět výrazně změnil a vyvinul, papežský stát však jako by tvořil ostrov přeplněný postavami v podivných oblečcích, zuby nehty se bránících přijmout skutečnost. Fakt, že jednou ze stran výrazně ovlivňující běh globální politiky je absolutistická monarchie, jejíž vliv zasahuje do vnitřní politiky suverénních států, v mnohých pozorovatelích vzbuzuje emoce přinejmenším rozpačité. Princip papežského státu nutí veřejnost doufat v náhodu, která může do čela Vatikánu přivést natolik osvíceného panovníka, jakým byl Jan Pavel II. I kdyby se kardinálskému konkláve podařilo mezi sebou vybrat osobu skutečně svatou, cosi skrytého v podstatě Vatikánu příštímu papeži stejně znemožní vykonávat úřad tak, aby byl skutečným požehnáním. Koncem devadesátých let jsem zachytil informaci, podle níž Svatý stolec otevřel veřejnosti Vatikánské knihovny. Hnán touhou navštívit místo, kde jsou shromážděny žárlivě skrývané informace, které by mohly osvětlit temné části světových dějin, jsem tehdy zakoupil vstupenku a hodiny bloudil nekonečnými sály přeplněnými prázdnými regály. Z vatikánské politiky mám stejný pocit, s jakým jsem tehdy opouštěl náměstí Svatého Petra. Myšlenky bezmoci a ohromení z nečekané arogance papežské byrokracie mne od té doby přepadají, kdykoli čtu o postojích Svatého stolce k otázce antikoncepce, kněžské pedofilie či k dějinám katolické církve. Ale třeba jsem zbytečně skeptický a nově zvolená hlava katolíků dokáže to, co se Karolu Wojtyłovi přes veškerou snahu nepodařilo. Pokud to pomůže, jsem ochoten se za lepší časy Vatikánu i modlit.

Příjemné čtení vám přeje a za týden na shledanou se těší

O autorovi| hlavní editor MF Plus 

Archiv: ŘÍMAN z Frýdku-Místku 22.4.2005 MF plus str. 42 Rozhovor - s Martinem Římanem

S poslancem Martinem Římanem (ODS) jsme se sešli nad dotovanou kávou v jedné z parlamentních restaurací. Jako severomoravští rodáci jsme probrali témata regionální i celostátní, politiku komunální ivrcholnou. Na někdejším ministru dopravy mě zajímala mimo jiné jeho politická cesta z rodného Frýdku do Prahy.       

* Na úvod prosím o drobné upřesnění: jste z Frýdku, nebo z Místku?

Konečně to někdo dokáže oddělit. Těžko říct. Dvacet sedm let jsem žil v Místku, ve Frýdku bydlím už sedmnáct let, takže je obtížné říct, odkud vlastně jsem. Jsem-li Moravan, či Slezan.

* Ptám se nejen z lokálně patriotických důvodů, ale i v souvislosti s vaším někdejším angažmá ve funkci ministra dopravy. Na mém rodném Karvinsku jsou absolventi autoškol kromě jiného tradičně vybavování i pravidlem "vyhni se frýdecké espézetce". Jaký jste řidič?

U nás se naopak říká "vyhni se karvinské značce". Ročně najezdím šedesát tisíc kilometrů, a to zejména na trase Frýdek-Praha, takže na dálnici znám každý výmol. A každý radar. Mám 50% bonus, tak na tom s řízením asi nejsem tak špatně.

* Výborně, a jak se vám jezdí na úseku Olomouc-Český Těšín?

Ve srovnání s jinými trasami v republice není tato cesta zase tak špatná. Důvodem problémů je příliš vysoká intenzita dopravy, tvoří se tam zácpy a bouračky. Ale to je problém celého hlavního tahu napříč republikou, z Prahy až do Ostravy.

* Neměla by těmto problémům zamezit výstavba plánované dálnice na Ostravu?

Pak se to změní na trase Lipník nad BečvouOstrava, respektive Český Těšín, tím, že na těchto 70 kilometrech vzniknou namísto dnešní jedné dvě kapacitní komunikace. Na zbytku té trasy, zejména v úseku Brno-Praha, se stavbou tohoto úseku samozřejmě nezmění vůbec nic.

* Když jedu z Prahy domů, trvá mi to ve všední do Brna dvě hodiny, cesta z Brna do Ostravy často téměř dvojnásobek.

Tak to nevím, jak jezdíte! Zejména v pátky si po projetí Brna říkám, že to nejhorší, míním zácpy, mám za sebou. Intenzita dopravy mezi Prahou a Brnem je, sice ne o mnoho, ale vyšší než na trase Brno-Ostrava.

* Když už jsme v tom Frýdku. Dlouho jste působil v komunální politice, tuším, že počátkem devadesátých let jste byl na radnici za Občanské fórum...Proč OF?

Jistě, teoreticky jsem mohl volit mezi stranami Národní fronty a OF. Ovšem OF bylo nositelem revoluce, změny, která mne oslovovala.

* Před rokem 1989 jste se živil jako běžný, bezpartijní civilista...

Jistě, byl jsem běžný civilista...

* Jak člověka, který se politicky neangažuje, napadne stát se činným politikem?

Tak já jsem k tomu měl asi vždycky tendenci. Když jsme na vysoké škole vedli politické diskuse, většinou všichni usnuli, já jediný jsem zůstal vzhůru. Komunisti mě nesmírně iritovali. Na té vysoké škole to ještě šlo vydržet - byla to uzavřená komunita lidí, kteří se vzájemně znali, mluvili mezi sebou otevřeně... Bylo to prostě něco jiného než je normální život. Když jsem pak v roce 1986 nastoupil do práce, najednou jsem si ten režim uvědomil v plné hrůze a ty tři roky do devětaosmdesátého byla z psychického hlediska asi nejhorší léta mého života. Takže, když začala revoluce, tak jsem na to náměstí samozřejmě utíkal. A pak už se to vezlo. Člověk pak asi někde něco řekl, tak ho zvolili do nějakých funkcí v Občanském fóru...

Já jsem se tomu dlouho bránil. Spousta kolegů, kteří zdaleka nebyli tak aktivní v revoluci ani v OF odešlo například do České národní rady, byli kooptováni do různých Národních výborů. Pak jsem ale zjistil že to nejde skloubit. Takže jsem v roce 1990 kandidoval v komunálních volbách a tak to celé vzniklo.

* V jednom ze svých projevů jste zmiňoval rozpaky, s nimiž jste na počátku své politické kariéry vnímal rozpad Občanského fóra.

Samozřejmě to byl velký zásek v politickém životě, který pro mě přišel asi příliš brzy. Pracoval jsem tehdy na komunální úrovni, do Prahy daleko a my jsme v rámci toho našeho OF na okrese nepociťovali jakýkoli ideový či komunikační problém. Ten existoval na centrální úrovni. My jsem nutnost rozdělení nechápali. Byl to pro nás nepochopitelný krok, který přišel jako deus ex machina, jakoby z nebe, bez nějakého vnitřního důvodu.

* Takže komunální politika na Frýdecku byla tehdy dílem entuziastů, kteří nepociťovali vzájemné ideové rozdíly?

Samozřejmě že existovaly stranické mantinely, samozřejmě, že jsme po těch komunálních volbách tvrdě vyjednávali o obsazení radnice mezi námi, lidovci, komunisty nebo moravisty. Občanské fórum se na této úrovni cítilo jako jeden subjekt, ne jako heterogenní sbírka úplně rozdílných proudů.

* V projevu, který jste v roce 1999 přednesl na kongresu ODS, se ale velmi tvrdě vyhraňujete vůči tzv. hradnímu křídlu, které v podstatě udržovalo ideu "nepolitické politiky OF" v našem parlamentním systému. Vy jste naopak plédoval pro liberálně konzervativní ideologii své strany...

Vy se v tom snažíte najít nějaký rozpor, ale...

* Nehledám rozpor, zajímá mě, co člověka přiměje nazřít sama sebe jako osobu, která je schopna zastupovat voliče a jejich zájmy.

Ten rozpor tam není, protože je mezi tím propast osmi nebo devíti let... Když jsme v roce 1990 volili v Hostivaři Václava Klause předsedou OF, volili jsme ho jako předsedu strany Občanské fórum. A z našeho pohledu se tato strana na jaře roku 1991 rozdělila. S tím že já, a ve Frýdku-Místku 95 % osazenstva OF přestoupilo do ODS. Někteří přestoupili do Občanského hnutí, nebo jak se to jmenovalo, jiní možná někam jinak. Já jsem vnímal OF jako zárodek takové catch all party. Tohle nevyšlo, protože v centru byly mocné síly, které si to takhle nepředstavovaly. Na hostivařském sněmu OF stála na jedné straně skupina Václava Klause, na druhé kruh kolem Dienstbiera, Rychetského a těchto lidí.

...pokračování na straně 44

* Já skutečně nehledám za každou cenu konflikt. Chci jen pochopit, jak se takový homo politicus vyvíjí. Nevidím politika primárně jako škodnou.

            To je dobře, politik je totiž v jádru normální člověk. A proč se lidi chtějí stát politiky... já nevím. Za sebe mohu říct, že je to asi tím, že mě to baví. Mě ten veřejný prostor prostě zajímá. Jsem sice vystudovaný technik, ale ty procesy, které probíhají ve společnosti mě zajímají více než procesy, které probíhají řekněme ve hmotě.

* Co vás po rozpadu OF přimělo vstoupit právě do ODS?

            Na té centrální úrovni, v rámci centrální politiky reforem jsme rozpad fóra chápali. Moje myšlenková pozice byla naprosto jasná a ta volba směřování k ODS byla také jednoznačná. Bylo mi devětadvacet a nedocházelo mi, že většina lidí, kteří po rozdělení Občanského fóra zůstali vně ODS, jsou bývalí komunisté s přívlastkem. To jsem před tím nechápal.

* Můžete označit nějaký "break point" komunální fáze svého politického života?

            Za dobu, kdy jsem byl na radnici, považuji za takový bod pohled na frýdecké náměstí. To bylo komunisty určeno k demolici. My jsme měli štěstí, že šlo vesměs o konfiskáty na základě Benešových dekretů, protože Frýdek byl dříve víceméně německo-židovský. Tak jsme to prostě rozprodali. Nebylo to jednoduché, ale od roku 2000 je to náměstí nádherné -to považuji za nejhmatatelnější úspěch toho období. A považuji to i za takový pravicový úspěch, protože ty betonové pomníky za peníze daňových poplatníků, které má dnes mnoho politiků ve zvyku si stavět - to jsou takové levicové pomníky.

* Když jsme u toho světonázoru, kde jste vzal to své sveřepé pravičáctví zrovna na severní Moravě, baště komunistů? Nebylo by logičtější zvolit levicovou partaj?

            To je pohled z roku 2005. Z této postklausovské či postsarajevské doby. Za prvé v těch letech bylo Občanské fórum a následně ODS na Severní Moravě dost suverénní hráč. Za druhé úvaha, že by si člověk volil politickou stranu podle toho, kudy vede jednodušší cesta... Několik takových lidí samozřejmě znám, několik i na nekomunální, této úrovni. Ale to bych raději zkoumal tu hmotu. Můj děda byl mlynář, živnostník, dědeček z otcovy strany měl v Ostravě dílnu, kde provozoval černé řemeslo, naše rodina se prostě živila jako osoby samostatně výdělečně činné.

* Vraťme se k dálnici. Byl jste velkým kritikem zejména Špidlovy vlády ve věci výstavby D47. Jaký váš současný postoj k této věci?

            Špidlovy ani tak ne, Zemanovy. To má dlouhý vývoj. Ten tlak na stavbu tady byl hned po revoluci, a to z Ostravy. Koncentroval se ale na výstavbu dálnice kolem Ostravy, což nebylo příliš logické. My jsme potřebovali vytvořit tah Brno-Ostrava jako souvislý. Kvůli tomu jsem byl kritizován za snahu postavit, co dneska už stojí a dobře slouží zejména Ostravanům a lidem ze severní Moravy. Považuji tak trošku i za svoji zásluhu z ministerských dob, že dneska stojí těch 30 km dálnice z Olomouce do Lipníka. To byl tehdy ten nejhorší úsek, který bylo nutno řešit. Mě samozřejmě obviňovali, že propaguji tuto variantu, protože jsem z Frýdku. Což je nesmysl. Druhá etapa přišla se Zemanem, který to vzal jako politické zadání. Když kandidoval, slíbil Ostravě dálnici. Někdo mu dohodil izraelskou firmu a potom se rozjela válka, protože ta nabídka, jak ji vláda schválila, byla zlodějna. To, že Špidlova vláda vypověděla smlouvu s Izraelci, bylo jedině správné, i když bylo podivné, že v předchozí vládě bylo mnoho stejných ministrů, včetně Špidly. No a dneska se dálnice staví a je v pořádku.

* Mate mě skutečnost, že v době, kdy Zeman jezdil do Ostravy klepat kladívkem na základní kámen D47, byla ODS k ČSSD ve "smluvně opozičním vztahu". Proč jste realizaci toho projektu nezabránili?

            Kdybyste si dal tu práci a pročetl si má tehdejší stanoviska jako stínového ministra dopravy, tedy oficiální stanoviska ODS, zjistil byste, že jsem proti tomu vystupoval. Ale opoziční smlouva byla a dodnes je ráda zpodobňována jako dohoda o postech, korytech a podobně a tento příklad dokazuje, že ta vláda si dělala do značné míry, co chtěla. Vláda tu zakázku schválila bez požehnání parlamentu a pokud to nemělo být důvodem pro úplné vypovězení opoziční smlouvy, tak jsme s tím nemohli nic dělat.

* Skutečně na to Zeman nepotřeboval souhlas parlamentu? Vybavuji si jednu z vašich interpelací na ministerského předsedu Vladimíra Špidlu, v níž se ho ptáte, jak je možné, že vláda tento problém rozhoduje sama, srovnával jste to s parlamentním schvalováním nákupu zimních sypačů...

            Skutečně to tak bylo. Do sněmovny jsem byl zvolen až v době Špidlovy vlády, která přišla s tím, že tu smlouvu vypoví. Já jsem hned poté, co jsem usedl v parlamentu, předložil novelu zákona, který prošel hlasováním, podle něhož se tyto věci musejí schvalovat parlamentem.

* Další otázka, která zasahuje vysokou politiku, je shodou okolností také regionální. Jaký je váš postoj k problému budování bohumínského železničního uzlu? Polští politici, včetně prezidenta Kwaśniewského, dávají hlasitě najevo, že nemají nejmenší zájem podporovat stavbu překladiště na českém území.

            To myslíte tu další Zemanovu bláznivinu s tím prodloužením trati z Katowic? Nechci dělat chytrého, ale myslím, že by se také dalo najít, že jsem od počátku říkal, že jde o nesmyslný, megalomanský nápad, mimochodem z dílny společnosti příbuzné té, která se angažovala v projektu dálnice D47.

* Skutečně?

            Ano. V lecčem to svědčí o Zemanovi, že se nechal nachytat na projekty, jako byla ta dálnice nebo ten bohumínský uzel. On je evidentně člověk, který moc techno-ekonomicky nepřemýšlí, on je opravdu ten, jak se říkalo o Mečiarovi, politik animal, který to vnímá jako: přibiju zlatý hřeb, a tak ukážu Severomoravanům, jak na ně myslím. Jestli to je reálné, mne už nezajímá.

Foto popis| ZEMAN MOC TECHNO-EKONOMICKY NEPŘEMÝŠLÍ - je politik animal a vnímá to jako: přibiju zlatý hřeb, ukážu Severomoravanům, jak na ně myslím

Foto autor| Foto: ČTK

Foto autor| Foto: ČTK 

Archiv: ČT 24: klepetko mimo obraz 6.5.2005 MF plus str. 16 Z PRVNÍ RUKY - komentáře

Nepovedený start zpravodajského kanálu České televize je systémovou záležitostí.

Urputnou angínou upoután k lůžku zírám na premiéru třetího kanálu ČT24, který má slovy generálního ředitele České televize stejný význam, jaký mělo spuštění vysílání druhého programu ČST či zahájení barevného televizního vysílání téhož média. Bráním se napsat, že mám to štěstí ho sledovat, protože během prvních dvou dnů vysílání mě přepadl smutek. V den premiéry se za zpravodajský pult posadil zprávařský matador Bohumil Klepetko. Oko diváka nezůstalo suché, když útrpně sledovalo moderátorův boj s nepochopitelně neprofesionálním technickým zázemím. Evidentně špatně řazené texty na čtecím zařízení, předčasně spouštěné asynchrony a diletantsky sestříhané spoty sice zkušený novinář zvládl s kamennou tváří, mimo obraz však evidentně zlostně zatínal svá "klepetka", respektive pěsti. Technické problémy provázejí každý start podobně náročných projetků, jsou pochopitelné a je možné nad nimi přimhouřit oči. Co ovšem říci na diletantskou koncepci kanálu, která je podle slov jeho šéfa Zdeňka Šámala provizorní a jako taková bude měněna ad hoc podle situace. Znamená-li to, že pokud na Prahu náhodou nespadne atomová puma (a shodou okolností nezasáhne Kavčí hory) budeme na kanálu ČT24 pravidelně vídat rotované zpravodajství, vycpané reprízami "exkluzivit" z vysílání ČT1 či 2, jakými jsou například Objektiv či U nás v Evropě, navštívím poštu a odhlásím televizor. V programu ČT24 jsem zaznamenal dva původní pořady: ekonomický servis a sportovní debatu. První jmenovaný si, ač v oboru diletant, dovolím pochválit. Jde o připravenou relaci s přímými vstupy, reagující na aktuální témata, a jako formát ji lze srovnat s "konkurenční" slovenskou zpravodajskou stanicí TA3, jejíž podobu mimochodem spoluutvářel právě Zdeněk Šámal. Pokud jde o debatu sportovní, ztrácím slov. Půlhodinové tlachání Jakuba Bažanta a Oty Černého jsem vnímal jako pokus o svérázný humor. Když tandem nadřízený-podřízený, tedy Černý-Bažant, diváky seznámili, že nás takto hodlají prudit každé ráno, nalil jsem si panáka. Takto povzbuzen jsem začal psát tento sloupek. Zakončím jej podobně. Je deset ráno a na ČT 24 běží hodinová debata s doyenem reportérů ČT, panem Velíškem. Vzpomíná na dětství, jak se učil španělsky... Dost, jdu si pro dalšího panáka a přepínám na CNN, právě tam běží brilantní analýza parlamentních voleb v Británii.

Foto popis| PŘED KAMEROU udržel Klepetko kamennou tvář, za ní ale evidentně zlostně zatínal klepetka, respektive pěsti

Foto autor| Foto: Isifa, Jaroslava Kočárková, archiv 

Archiv: Černé brýle polského generála 13.5.2005 MF plus str. 15 Z PRVNÍ RUKY - komentáře

Wojciech Jaruzelski, dekorovaný minulý víkend v Moskvě pamětní jubilejní medaili, je stejně jako například laureáti Nobelových cen míru Nelson Mandella či Jásir Arafat příkladem politického oportunisty. Historie je děvka a milence si nevybírá...

Roku 1981 mi bylo šest let. 13. prosince ráno zapínala moje maminka jako každou neděli stařičký televizor a pokoušela se naladit polské Katovice. Za okny našeho havířovského bytu hustě sněžilo a já se těšil na pravidelný přísun devizových pohádek.

Pár desítek kilometrů vzdálené Katovice však zarytě mlčely. Na prvním programu ČST se vysílalo, ale místo Jirky Chalupy a Jů a Hele seděl ve studiu "hlasatel smutných zpráv" v kravatě s uzlem jako pěst. "Generál Jaruzelski vyhlásil v Polsku výjimečný stav..." znělo obývákem. "Možná bude válka," řekla máma. Začala osmdesátá léta...

Možná bude válka

O rok později zemřel Brežněv a ve škole nám zakázali se smát. Ačkoli se učitelským sborem avizovaný atomový útok nekonal, pro jistotu jsem se rozhodl strávit vyučování v bezpečí pod lavicí. Jadernou apokalypsu jsme pak čekali, když šel do kytek Andropov a po něm Černěnko. S nimi pomalu umíral i režim, který nás nutil žít v neustálém strachu z fatálního světového konfliktu. Přišel Gorbačov a jeho pokus o resuscitaci hnijícího monstra, dnes se druhá půle 80. let nazývá dobou uvolnění.

V létě 1989 mi bylo čtrnáct. Polsko - ta chudá země za řekou Olzou - bylo symbolem ekonomického úpadku a bídy, Jaruzelski v nezapomenutelných černých brýlích pak trapným symbolem politiky, která z "Rzeci pospolitej paňskej" vytvořila banánovou republiku. V červnu toho roku přinesla oficiální československá média informace o šokujících výsledcích polských parlamentních voleb, v nichž byli na hlavu poraženi komunisté. Konání a klidný průběh těchto "polosvobodných" voleb, z nichž vzešla demokratická vláda Tadeusze Mazowieckého, umožnil týž Wojciech Jaruzelski, na jehož rukou dodnes lpí krev oněch devíti katovických mrtvých z jedenaosmdesátého, o 44 obětech puče na severu země ani nemluvě. Polský impuls rozhýbal proces, který vedl k pádu východního bloku. Začala devadesátá léta.

Napriek všetkému...

Je jaro roku 2005. Devátého května informuje agentura ITAR-TASS o tom, že ruský prezident Putin dekoroval Jaruzelského pamětní jubilejní medaili. Jako výraz hluboké úcty k velkému úsilí a obětem válečných veteránů, dodala agentura. Přítomný český prezident se ohrazuje proti přítomnosti diktátora, symbolizujícího navíc ponížení, jehož se ČSSR dostalo od Polska v roce 1968. Oficiální místa v Polsku se k osobě muže, který dnes lituje své účasti na vpádu vojsk Varšavského paktu do ČSSR v roce 1968 a puč z roku 1981 líčí jako jedinou možnou obranu proti sovětské intervenci, chovají s maximální zdrženlivostí, chce se říci až s úctou. "Som tu, napriek všetkému som tu," zamumlal podle svědectví Milana Šimečky arizátor židovského majetku, účastník Slovenského národního povstání, buržoazní nacionalista, mukl, obrodný a normalizační komunista (v tomto pořadí) Gustáv Husák, když se "napriek všetkému" stal pánem Pražského hradu. Podobné pocity patrně o víkendu zažíval i šlechtický synek, student církevního gymnázia, vyhnanec na Sibiři, profesionální voják-pučista a konečně i prezident Polské lidové republiky generál Wojciech Jaruzelski. Když v roce 1991 zemřel Gustáv Husák, uctila slovenská vláda jeho památku minutou ticha. Mlčení by mělo provázet i Jaruzelského odchod. 

Archiv: Železný Kříž na Hradčanech a rodinné štěstí, aneb odezírám 13.5.2005 MF plus str. 04 Editorial

Prožíváme teď s manželkou překrásné období. Do garsonky jsme si pořídili miminko. Naše tříměsíční holčička je sladká, úplně bezbranná, říká "agú" a "bú" a ačkoli měří jen 61 centimetrů a její akční rádius je zatím roven nule, s přehledem ovládá celou domácnost. Náš dříve poměrně uvolněný, až bohémský život dostal pevný řád, z něhož není úniku. Nikam samozřejmě unikat nechceme, jsme v tom miniaturním kinderreichu dokonale šťastni, přesto přicházejí chvíle, kdy rodinné soukolí zaskřípe. Jako tuhle v neděli.

Miminko ukládáme v 19:00. Jakmile usne, byt ztichne jako les při soumraku. Zavíráme okno, vypínáme pračku, hlas zvedáme nejvýš k šustivému mezzo voce. A samozřejmě tlumíme televizi -médium, na němž jsem vzhledem ke své profesi takřka existenčně závislý. Právě v tu chvíli se každý večer začne odehrávat manželské mikrodrama na téma tolerance. "Vůbec nic neslyším," sípu, když žena seřídí hlasitost na úroveň svých sluchovodů. "Protože seš hluchej," odšustí. Vzpomenu si, jak jsme s kamarádem chtěli kdysi u odvodu uhrát modrou na hluchotu způsobenou provozem bigbítu i následnou blamáž a pálím: "Náhodou, já slyším skvěle, ty máš prostě hypertrofovaný sluch." Následuje chvíle mlčení vyplněná snahou zachytit alespoň útržky Událostí. "Musíš kousat tak hlasitě?" ptám se ženy chroupající jablko, "teď nevím, jestli Paroubek je, nebo není nevěrný, dám to trošičku hlasitěji," volím rezolutní tón pána... garsonky. "Seš sobec, vůbec ji kvůli televizi nenecháš vyspat," konstatuje. Ránu pod pás nechávám sklouznout, zprávy končí a na ČT 1 se rozjíždí jakási estráda. "Koncert pro hrdiny..." luštím titulek. "To bude nuda," přepíná matka mého dítěte na SuperStar. "Kuš," vracím zpátky na jedničku. Žena rezignuje a ostentativně listuje časopisem Maminka, naditým fotografiemi příkladných otců, kteří se večer na televizi zásadně nedívají. Na obrazovce se zatím srocuje hlouček podivně ošacených lidí a na pódium před Matyášovou bránou vystupují dva moderátoři. Zkouším odezírat ze rtů, ale nechytám se. Identifikuji alespoň osoby spíkrů. "Tuhle show uvádějí společně Jakub Železný a Pavel Kříž," dumám si, "proč zrovna Kříž a..." "Železný kříž, matko slyšíš, na Kavkách se rozhodli být vtipní," porušuji hlasový klid, hnán rozkoší křížovkáře, který právě rozlouskl tajenku. "Psssssssst," sjede mě hadím pohledem, "sobec jeden, chce vzbudit miminko," slyším už mantru. "Slyším? Ale kdepak, vždyť já jsem přece hluchej," kuji si v nitru soukromou mstu. "Co říkáš, má drahá sani?" "Vůbec tě neslyším, kdepak, ani slovo, ode dneška tě po sedmé večer zásadně jen odezírám!" Příjemné čtení přeje a za týden na shledanou se těší

O autorovi| Jakub Bielecki, zástupce šéfredaktora MF Plus 

Archiv: Slova, slova, slova… 3.6.2005 MF plus str. 04 Editorial

Celkem šedesát šest tisíc slov textu Evropské ústavy minulý víkend neobstálo před jediným, leč rezolutním „Non“, rozprskly se pod jednoznačným nesouhlasem občanů Francouzské republiky.

Obsah nejvyššího zákona kontinentu tak sice pro mnohé zůstane navždy tajemstvím, ti z nás, kteří z přebytku volného času pár stran přelétli, však mocně vydechli. Apologeti homogenizované Evropy neskládají zbraně, neboť s ohledem na tradice evropské diplomacie tuší, že proces poskytne ještě mnoho příležitostí k revizionistickým šarádám, nestranně přihlížející a aktivně protestující slaví. Prvního referenda o euroústavě se totiž podle oficiálních údajů účastnilo 69,74 % ze zhruba 42 milionů oprávněných voličů. Tak masová účast nepřekvapila jen Jacquese Chiraka či Jean-Pierra Raffarina. Uvážíme-li, že více než šestnáct z těch bezmála třiceti milionů Francouzů přivedla negativní emoce k předmětu hlasování, je to zřetelný vzkaz ústavním spisovatelům: „S tím už nás neobtěžujte!“ nese se hlas lidu - vox maior. Blížící se referendum v Nizozemsku pošle, soudě podle předvolebních průzkumů, dlouhodobé koncepce bruselských sociálmaoistů rovněž do světa utopie. Na otázku, zda se chtějí rozloučit s konceptem národního státu a obětovat tak vlastní jedinečnost ve prospěch normalizovaného celku, odpovídají Evropané jednoznačně. Jako by se v milionech důvodů k nesouhlasu projevila ona, teoretiky komunikace tušená, moudrost homogenní masy. Lid, který měl rozvinovat špalíry a mávátky vítat přechod od demokracie ke stádní hieratické společnosti, označil svým zástupcům v Bruselu i Štrasburku hranici, po niž je ochoten tolerovat centralistické tendence EU. Ano, spojená Evropa je skvělá myšlenka, ale jen po chvíli, kdy se z výhody stává hazard. Náš nejhlasitější suverenista Václav Klaus, jakkoli často usvědčitelný z rétorického avanturismu, neoponuje vizi jedné říše z nutkavé potřeby kverulovat.

V projevech pro zachování národního státu nenajdeme emocionálně vyvanulý nacionalismus, nýbrž striktně logické stanovisko, vycházející z procovsky stabilních úvah. Přijetí ústavy ve stávajícím znění by pro kontinent znamenalo stagnaci a dlouhodobě nepochybně úpadek.

Prakticky uvažující člověk chápe bruselský pokus o revoluci všelidovým hlasováním jako intelektuální dobrodružství hrstky idealistů. Francouzi evropské věrchušce vzkázali, že dají přednost politické, hospodářské i sociální evoluci podmíněné pečlivě živeným konkurenčním prostředím státních celků na národnostním základě. Jsem přesvědčen, že těch šestašedesát tisíc marných slov ústavy, bude stát i za budoucí české, sborové „NE!“ Příjemné čtení přeje a za týden na shledanou se těší

O autorovi| Jakub Bielecki, zástupce šéfredaktora MF Plus 

Archiv: Satira se nám udělala sama 10.6.2005 MF plus str. 36 Rozhovor s Janem Vodňanským

Sešli jsme se na jeho přání v kavárně Montmartre -prý dýchá avantgardou. Rozhovor, který máte před sebou, je asi tak čtvrtinou toho původního - těžko zadržet ty gejzíry historek, nápadů, nečekaných spojení. Někde mezi debatou o filozofii hry a zhudebňování Stalinových projevů.

* Takže mistře... přejete si vlastně být takto titulován?

            Ale, ne, to ne, takovou potřebu mají jen někteří jedinci, já jsem k tomu ještě nedozrál.

* Máte dva akademické tituly - jste inženýr a doktor z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Studoval jste tedy čistou filozofii?

            Ano, čistou filozofii, jednooborovou.

* A ten inženýrský diplom máte...?

            Fakulta strojní Českého vysokého učení v Praze. Napřed jsem byl inženýr a až po nějakejch těch sedmi, osmi letech doktor filosofie, což se pojí s mými kádrovými osudy, protože můj maturitní ročník 1958 byl nejvíce zasaženej praktikami Antonína Novotného. Taková jeho opožděná msta za maďarské povstání. Zároveň to ovšem myslel preventivně, aby se mu to taky nestalo, a proto se mu to zcela zákonitě po deseti letech stalo.

* To je jedna zokolností, které vás určitě formovaly, vy ale máte podobné zážitky už od dětství - třeba americký nálet na Vinohrady.

            To byl také takový formující zážitek, ano.

* Když to člověk čte, nemůže se ubránit dojmu, stylizace vypravěče, tehdy čtyřletého... jak chlapeček typu Oskara Matzeratha z Grassova Plechového bubínku. Pěstoval jste si už od mala toho vnitřního, který používá dětství jako zástěrku své potměšilé dospělosti?

            Už tam byl ten trpaslík, máte pravdu, šoumen tam zrál, autorský šoumen. Při tom útoku to bylo obrácení té agrese proti okolí - já jsem po válce, když jsem měl jít za rok do školy, těžce koktal a rodiče to vysvětlovali tím náletem, tím otřesem, že jsem viděl padající domy a hysterický lidi i zabitý. No a právě to koktání ze mně udělalo šoumena.

* Koktající šoumen? Tak to byste měl vysvětlit.

            No tak pokud se šoumenství týče, jednoho byste našel v Prodané nevěstě. Přinejmenším celá jedna árie je na tom postavená. V mém případě byl rozhopdujcí profesor Seemann, slavný pražský foniatr. Maminka mně k němu vodila, aby mě tomu koktání odnaučil ještě dřív, než půjdu do školy. Byla to nóbl ordiance na nábřeží, blízko Národního divadla. Byl to první a jediný profesor, který mně něčemu odnaučovával a zároveň učil: politologii. Ptal se mě, jestli znám pohádku o Červené Karkulce a pak mi úměrně pětiletému chápání vysvětlil, že my jsme ta Karkulka a Sovětský svaz je vlk který nás do roka sežere. Takže já už jsem díky němu s ročním předstihem věděl, že přijde Vítězný únor. No a tak jistě chápete, že byl i dost proamerický. Rozhodl se, že Američany z té odpovědnosti za moje koktání vyseká, a sugestivně vysvětloval mamince, že koktání v mém případě s náletem vůbec nesouvisí, prý mám v hlavě velký přetlak myšlenek, jaký by odpovídal osobnosti dospělé, avšak moje mladá mluvidla nejsou ještě schopná takové verbální erupce a nadprodukce zpracovávat. Byl první, kdo mi vysvětlil že autorské šoumenství bude mým osudem. Premiéru jsem měl, když jsem šel poprvé do školy. Vzadu ve třídě plakaly maminky dojetím a děti se jim v tom snažily vyrovnat. Když po nás paní učitelka chtěla něco zazpívat nebo zarecitovat, ukryly se pod lavice. To byl původně i můj záměr. Nakonec však zvítězil rodící se šoumen. Postavil jsem se a zazpíval parodii na slavnou válečnou polku Škoda lásky: Já mám vlasy Dozadu učesaný jsou to vlasy Sorelou namazaný Sorela je na vlasy výborná věc Namažeš ji jednou dvakrát hlavu máš jak Moravec.... Maminky se místo pláče začaly smát, pak se přidala paní učitelka a nakonec i děti zaplavené náhlým pocitem radosti z nečekaného smíchu dospělých. No a já si porvé uvědomil jaké je krásné zazpívat ve správný okamžik na správném místě správnou píseň. Pak už to se mnou jen rostlo.

* Tedy exhibicionista od narození.

            Bylo to silnější než ten introvert, který je ve mně taky. Takový ten introvert, co je rád sám v sobě a za chvilku už se zase předvádí. Já jsem Blíženec, a tak jsme vlastně dva v jednom.

* Určitá schizofrenie je už v těch dvou nesourodých akademických titulech. Vaše tvorba je někde mezi Komenským a Freudem. Jak začne člověk, který má potřebu tryskat jako fontána, cíleně pracovat na tom, aby se zněj stal entertainer?

            Tak tady měli velkou roli kamarádi, moje první parta, taková studentská - já se vobklopoval těma lidma ze strojařiny, který se tam taky nehodili a byli tam kádrově zahnáni. A někdy kolem toho devětapadesátýho roku tam pronikl i tehdy úředník, kterýho nepřijali po maturitě vůbec na žádnou školu, ani na strojařinu, Pavel Šrut. A byl tam taky kolega ze strojní fakulty Karel Hvížďala. Ten byl první, co mě poňoukal, abychom spolu psali hru pro Semafor, protože ten začínal zrovna v devětapadesátým. My měli dojem, že už brzo nebude mít co hrát, tak že mu napíšeme hru.

* Takže jste začínal v tandemu, jak se z toho stala trojice?

            To bylo v srpnu či září 59, když jsme byli zahnaný na povinou praxi do Tatrovky, a tam byla hrozná nuda, tak jsme vytvářeli takovouto dvojici. Tak jsem říkal, že mám kamaráda z gymplu, kterej byl zahnanej zase medicínu místo na filozofii, Ivana Kudelu, a toho bych chtěl jako třetího. Takže jsme psali tři. A to bylo dobrý, protože jsme mohli třeba hlasovat o každý replice. A pak mi jeden kamarád vnucoval Šruta, asi dva měsíce - že je smutnej, takovej melancholickej, von je básník a von nemá žádný ty intelektuální kontakty. Tak nám ho takhle víceméně vnutil.

* No, ve třech je možná demokracie, ve čtyřech už je monarchie.

            Přesně jste to řekl, velmi přesně. To bylo osudový setkání, pak se ta naše čtveřice úplně rozpadla po šíleným Silvestru v našem Vinohradským bytě, ještě než nás z něho komunisti vystěhovali, jsme si znova přečetli, co jsme za půl roku napsali, a připadalo nám to ňáký stupidní a přestali jsme to psát, ta hra nikdy nebyla realizovaná. Ale ten Šrut právě, to bylo důležitý, za mnou pořád chodil a řikal: hele v těch tvejch textech, tam něco je. To jsme neměli nikdo psací stroj, jedině Šrut, no a tak jsem ho bral jako autoritu, když mně přesvědčoval. Pořád říkal: víš, ty bys v tom měl pokračovat.

A já jsem nechtěl, že je to blbost a že to je taková grafomanie a že to nemá žádnou perspektivu. A von když už byl zoufalej, že to ze mě nedostane, vybásnil docela nosnou motivaci - vymyslel si hudebního skladatele. Později se ukázalo, že skutečně existoval a Šrut si to jako básník jenom tak mystifikačně upravil. A říkal mi: hele, já mu nosim tvoje texty do tý hry a von je na tom životně závislej, je na vojně v Chrudimi a prostě si z toho zoufal, podřezal si žíly. Je to houslista, chápeš?

* A on vám lhal...

            Ne, to pořád byla pravda, i když řikal, že leží v ústřední vojenský nemocnici a čeká každej tejden, že mu Šrut přinese jeden můj text, jinak se zabije definitivně. To byla pravda, až na to, že nečekal takovým způsobem, že by se zabil definitivně, ale já naivní osmnáctiletej strojař tomu uvěřil, protože von to dokázal Šrut sugestivně podat.

* Zajímavý, že z toho líčení až podezřele vyplývají motivy vaší tvorby. Absurdita kolem a ta terapeutická funkce, která vás přivedla k psaní a vine se s váma dodnes... Jak jste se ale dali dohromady se Skoumalem?

            No, v dvaašedesátým, tehdy měl na sobě uniformu vojína Československé armády. Zase nás seznámil Pavel Šrut, jak pořád ze mě chtěl dostat to psaní textů. Mě tou dobou zajímala filosofie politologie, historie... a von prostě ze mě chtěl udělat mermomocí zpívajícího autora.

* Na mě jste vždycky působili vy jako ten cholerik a Skoumal jako klidný solidní pán za klavírem, který se snad i občas stydí za to, co tam dělá. On dokáže přečíst text tak, že ví,co potřebuje, anebo to skutečně cítí... Je stejně pudový skladatel jako vy textař?

            To je trošku jinak, já se vám to pokusím taky takhle hlubinně vysvětlit, jako jste se mě zeptal. Prostě jsme takhle zabloudili do jednoho klubu tady vedle Kotvy, možná tam, kde je dneska Roxy, tam jsme do tý doby nikdy nevystoupili. My jsme se spíš vnímali, řekl bych on mě a i já jeho, jako takový dva introverti, plaší a mlčenliví. A o tom mým exhibicionismu von dohromady nic nevěděl, on nechodil na ty večírky, který jsem pořádal ve svým bytě. A teďka Šrut mě dobře znal, tak mu řikal, hele, von má tady Jepťa - voni mě přezdívali Jepťa, podle Jeptušenka - von má Jepťa takovej text ruskej na šansón Edit Piaf na Milorda, to ty bys učitě zahrál z hlavy. A on řikal: jo, to bych zahrál. Takže Šrut zas dělal takovýho toho Mefista, svůdce, který to zprostředkoval. Takže jsme v tom klubu vylezli, když už tam ňákej matematik recitoval básně o absolutní hodnotě lásky a hlavy klesaly... A Skoumal mi jen tak ťuknul tóninu a já tam zazpíval ten svůj text Pěstnarakev a teďka ty hlavy jako by se vzbouzely. Mělo to teda pro Skoumala nečekanej ohlas a on mi pak sám volal a říkal, jestli bych s tím teda souhlasil, že by udělal pár takovejch věcí, našich, a že bysme s tím občas vystoupili. Já dával Skoumalovi hory textů, takový ty hektický, a on zásadně zhudebňoval, nikdy to nebylo tak, že já bych psal na melodii. Řikal: dávej mi všecko, co tě napadne, já si vyberu. Takže na piáně se mu hromadily stohy textů, my jsme zkoušeli u mě doma, takže si vždycky něco odnášel. A fakt ta spolupráce byla taková hra, která nás úžasně bavila, a vydrželo nám to asi prvních pět let od naší premiéry S úsměvem idiota. Vlastně jsme se neustále scházeli mimo divadlo. Třeba Petr začal zhudebňovat ňáký nahozený čtyřverší, který ho zaujalo, a teďka ta melodie začala žít vlastním životem a von si třeba vyžádal ode mě, jestli bych nedokončil text na tu melodii, jak se mu z toho vyklubala, nebo na refrén, takže já jsem se na to zas napojil... A takhle ňáký ty písničky zrály dlouhou dobu. To jsou takový svátky v životě autorský dvojice. Třeba jsme se sešli nad ňákou novou písničkou a u mě na piáně ležel knižně vydanej projev Stalina devatenáctýmu sjezdu, takže jsme plni energie zhudebňovali ten projev. Takhle jsme se v tý době bavili a tvořili a žili. A mezitím přišly ty armády a pak ten zlom přišel přesně noc mezi Dubčekem a Husákem, tu noc, kdy byl ještě Husák a ráno byl zvolenej Dubček. To byl takovej žurfik Mladý fronty, kde voni představovali autory, který tam mají vyjít ten rok. A jestli bysme něco nezazpívali, že by to jako zvedlo náklad v tý napínavý době. A my jsme čekali, že tam budem ve stínu Karla Kryla, tak že nám snadněkdo zatleská. A uvedli jsme tam poprvý písničky, který vznikly ty nabitý tejdny mezi Palachem a hokejem: Jak mi dupou králíci, Maršálové a ještě ňáký ty ruský častušky, který jsem napsal v tom srpnu přímo v tom šoku. A najednou jsme byli vobjev večera.

Najednou. I Skoumala to docela vzalo, nakonec i mě. Ještě tam byl nějakej bejvalej tajemník Zdeňka Nejedlýho, kterej tam vykřikoval vopitej po tom zážitku, že jsme podvedený pionýři...

* Vy jste mi tu teď reprodukoval to překvapení, že na vás přišli lidi. Přitom nemám pocit, že by kterákoliv z vašich písní byla otevřená a pouze angažovaná, vždycky je to hra nad tím tématem. Překvapivé pro mě zůstává masová obliba těch věcí. Jak si to vysvětlujete?

            Tak samozřejmě v tom devětašedesátým tam byla i společnost, která byla votřesená a tim prudkym vzestupem nadějí s Pražským jarem a pak tím pádem do tý deprese pookupační. To vlnobití nadějí se střídalo s těma depresema a do toho my jsme se strefili právě s tím, co jste pojmenoval tou vícerozměrovostí textu i hudebních narážek a oscilací mezi nima. To nějak ty lidi brali jinak, než by to brali dva roky před tím.

* Čtení mezi řádky s tím rizikem přečtení i věcí, které tam být nemají. Ale u vašich textů mám pocit že jsou psány schválně tak, aby měly významů mnoho...

            Ano, to jste velmi přesně popsal, že to nebylo rozhodnutí, že budeme dělat nějakou politickou satiru na dobu, ale v nás to zrálo jako zásadní princip hry, už dávno předtím. My nevěděli, že bude nějaký jaro pražský, že bude okupace, my jsme si prostě hráli, s těmahle množinami významů, s těmahle vícedimenzionálníma textama a hudebním klíčem k nim. To nás bavilo, to významové napětí mezi hudbou a textem. A ještě je důležitá věc, kterou bych chtěl říct v souvislosti s tou vaší otázkou, že se doteď setkávám s názorem: vy jste to začal pozděj dělat pro děti, protože jste byl zakázanej pro dospělý, protože ty děti jakože nerozumějí dvojsmyslným narážkám a ironii. Vono to zní sice přesvědčivě, ale de facto my jsme začali skládat pro děti, když si vzpomenete na pohádky Pavla Šruta, na tom se dvojice Vodňanský+Skoumal vůbec seznámila. A odjakživa nás třeba bavilo zkoumat, jestli ta písnička bude pro děti nebo pro dospělý, my jsme třeba nikdy nevěděli předem, pro koho to bude. To rozhodl až další život těch písní.

* Úplně přeskočíme 70. léta, kdy jste měli utrum, pak ještě podpis Charty a dokonalé profesionální znemožnění se... Já vás pak zaznamenávám až v 88 za perestrojky. Hlásil jste se o roli devianta v Hřebejkově školním filmu?

            To jste mně opravdu pobavil otázkou. Já vůbec netušil, že nějakej Hřebejk běhá po světě, od Zelenky jsem znal jen jeho dědečka Béďu, známého rozhlasového humoristu . Vono to bylo právě naopak, že totiž Hřebejk se přihlásil mě. V roce 87 jsem byl už hodně rozjetej s představeníma, takovou skupinu jsem sestavil, která měla dělat program pro děti, jmenovala se Čarala čarala bonga máro. A ten program byl velmi žádaný a už ty soudruzi postupně vyměkávali, takže vyměkli natolik, že se rozhodli ten program schválit pro veřejný provozování ve Středočeský agentuře. Teda že Vodňanský je povolen pro děti do patnácti let, že ty starší by už mohl skazit těma dvojsmyslama. Asi se vycházelo z toho, že v čítance nechali mou básničku "Dejte mi pastelku... nakreslím pejska". Jenže ty pořadatelé už se přestávali lavinovitě bát, už se tu šířil ten duch odporu. Tou dobou jsem se spojil s Přemyslem Rutem, polymorfně talentovaným umělcem, a ten vymyslel, že využijeme toho povolení a uděláme pořad výchovný koncert, který se bude hrát pro publikum převážně dospělé. A tak Rut jako hrající režisér přesvědčoval diváky, aby se, než přijdeme na scénu, chovali jako nezletilí, že to pro ně bude lepší, upozornil je, že jsem povolenej jen pro mládež do patnácti let. No a na jedno představení přišel Petrův syn David Skoumal se spolužáky z FAMU, Hřebejkem a spol, že by na mě měli přání. A pan Hřebejk mi tehdy nabídl roli zvrhlýho deviantního sexuologa v Zelenkově scénáři a s takovou omluvou mi řekl takovou hořkou část tý pravdy, že se to dělá zadarmo a že tam hraje třeba i Jiří Kodet zadarmo. Já řekl nevadí, že rád, a tak se to natočilo s tím, že na FAMU začla ta revoluce dávno před tím, takže se tam smělo to, co se jinde nesmělo. Ani on, ani já jsme netušili, že se to už za rok a něco bude vysílat v televizním Silvestru.

* Postihla vás teď v devadesátých letech "ztráta nepřítele" jako leckoho z vaší generace?

            Já to tak nevnímám, i když ten nepřítel je pořád na můj vkus až moc aktivní, protože mnozí z těch, co za komunismu přicmrndávali v kultuře, mají stále vliv v televizi a v jinejch médiích. Ale důležitý je to, co jsem řikal, že my jsme s Petrem Skoumalem nikdy nedělali primárně politickou satiru. Ona se nám vlastně udělala sama. A tak jsme na nepříteli nějak moc závislý nebyli. Pro mě je ovšem důležitá i kontinuální tvorba pro děti, kterou to neovlivňuje, a tam žádný nepřátelé nejsou - a pokud jsou, tak takový jako vlk a ježibaba a královna ze Sněhurky.

* Je pro vás období od 89 satisfakcí, nebo to tak nechápete? Na jednu stranu tu je ta svoboda, ale vám je 64. Ty penzijní léta trávíte aktivně, ale jak jste sám sebe přesvědčil, že to, co děláte, může někoho něco naučit?

            Já jsem se o to nějak nehlásil, to máte podobně jako s tou rolí u Hřebejka. Když začala normalizace, myslel, že už nikdy to nebudu moct přednášet, to, co bych chtěl, a bez cenzury. A tak jsem byl mile překvapen, když mi nabídli tu možnost na Institutu základů vzdělanosti a pak i na Fakultě humanitních studií, kde můžu přednášet filozofii hry a vést svůj seminář, takže to beru jako dar osudu. Nikdy bych nevěřil, že to v životě ještě stihnu. Pokaždý si zpracování tématu rozvíjím jinak, pěkně si to vychutnávám, jezdím do školy brzy ráno, a těším se, čím studentům přednášku osvěžím. Pochopitelně to někteří vnímají i jako moji "show". Zejména seminář literární tvorby . ve kterém je vedu i k osobité prezentaci toho, co si napíší.

* Jak se vám teď žije? Vy jste se oženil, jste spokojený?

            Ano, jen ten věk se nedá ošálit. Ale mě to všechno pořád baví v nezmenšené míře, všechno dohromady: psát, vymejšlet nápady pro děti i dospělé, přednášet, cestovat s mladou ženou. Tohleto mě nabíjí. Ale zároveň bych potřeboval tu sílu z mládí z doby, kdy jsem byl zakazovanej. Baví mě zasvěcovat mou ženu do věcí, který nezná, protože byla tehdy malá. Co mi dost vadí, je nehorázná drzost současný komunistický strany, zásah policajtů na Letný proti panu Šináglovi a vyhrožování na adresu Ester Kočičkové za její osvěžující rozhlasovou satiru.

* Jak se vám žije jako člověku, který tvoří humor? Je jiná doba, má nové nároky a ekonomika humoru se mění, poci'tujete sám sebe jako komoditu na poli zábavy?

            V 70. letech jsme byli denně před vyprodaným publikem. Nechodili na nás nikdy všichni - my jsme se taky tak vnímali, ne jako jako komodita, jako univerzální zábava pro všechny, rozhodně ne jako popíci, já si vážím toho, že nejsem pro každýho a že na mě chodí i publikum různejch generací, studenti i nostalgikové, který vodí svý vnuky. Převážně na nás chodili inteligentní a zajímavý lidi a nikdy bych to nevyměnil za tu roli šoumena univerzálního, kterej zpívá za všech režimů totéž, to by mě nebavilo.

* Na jednom z chatů vás kdosi označil za filozofa a baviče...

            Já slovo bavič nemám rád, asi jsem to řekl jako fór. To už radši entertainer, to si chytrej přeloží a blbej neví, co to je.

* Je málo pochopení a lásky na světě?

            Vy teda umíte klást provokativní otázky, to už je skoro jako Renata Kalenská.

* To víte, klasik by odpověděl: "pro trochu lásky šel bych světa kraj".

            A já dodávám... s úsměvem idiota.

Foto autor| Foto: Luboš Wišniewski

Foto autor| Foto: Luboš Wišniewski 

Archiv: Plusko pro cigány by četl i Hus 24.6.2005 MF plus str. 04 Editorial_

Vážení čtenáři, příslušníci všech národností, ras, pohlaví, vyznavači libovolných věr, drazí Češi

Když jsem na podzim loňského roku přebíral redakci MF Plus, prožíval jsem emoce, nebezpečně se blížící endogenní depresi.

Zadání vydavatele - vytvořit z livestylového časopisu respektovasný, publicistický týdeník s vysokou čteností pro lidi s názorem mi působilo takřka fyzickou bolest. Zejména ona cílová skupina, jejíž definici bylo tak svůdně lákavé intpretovat jako prostou sumu kverulantů bez příčiny, mi činila značné starosti. Ukázalo se, že jste skutečně ochotni kupovat si sto stran týdeníku obsahujícího neprefabrikované názory silných osobností.

Vaše přízeň momentálně dosahuje úrovně, která dělá starosti konkurenci, jež nad Pluskem dlouho povýšeně krčila obočí. Čtenářský zájem o autorskou publicistiku s „ksichtem" přivádí do Pluska stále zajímavější spolupracovníky.

Mezi ně patří i Štěpán Mareš, jehož kreslené skeče si rychle získaly vaši přízeň. Dnes si v Plusku odbývá premiéru reportérka jako bič Lenka Králová, jejíž investigace z prostředí olašských dealerů heroinu považuji za příklad žurnalistiky, již lze zvát literaturou. Pomohli jste nám získat sebevědomí, díky němuž nemusíme přepisovat skutečnost, lakovat bílou na černo. Dnes tak může existovat časopis, který čtou cikáni i bílí a jehož tvůrci si dovolí tvrdit, že žít Jan Hus, pořídil by si naše předplatné.

Hezké čtení přeje a na shledanou za týden se těší

O autorovi| Jakub Bielecki, zástupce šéfredaktora 

Archiv: MF Plus a Jan Hus 24.6.2005 MF plus str. 18 Český arcikacíř by četl plusko_

Plusko se rozhodlo participovat na největší pražské kulturní události letošního léta. Kulaté výročí kostnického autodafé Jana Husa - vraždy člověka, který trval na svém, nemůže časopis pro lidi s názorem přejít mlčením.

Pátého července uplyne 590 let od upálení Jana Husa, kazatele a reformátora Církve svaté obecné, jehož vliv na evropské, potažmo světové dějiny leží katolické církvi v žaludku dodnes. Bez Husa by upadly v zapomnění reformátorské myšlenky Viklefovy, které tvořily základ devětapadesáti bodů, jež Martin Luther přibil na vrata kostela ve Wittenberku. Rodák z Husince u Prachatic byl předchůdcem reformace, patrně nejzásadnějšího procesu novověkých dějin, jež si vzal za cíl zbavit víru byrokratických kleští církve a vrátit ji k lidem. S nadsázkou lze říci, že Husovy myšlenky naznačily cestu tolerance , po níž se ubírá současná sekularizovaná, liberální společnost, zbavená ideologie moci.

Hus není husita

Husův odkaz je skrze mlhu jen obtížně čitelný. Podepsala se na tom ideologická intepretace komunistických historiků, ale i otců první republiky stejně jako obrozenská potřeba emancipovat národ prostřednictvím heroismu předků, která poselství kazatele z Betlémské kaple, odsouzeného z kacířství pro kritiku zesvětštělé církve, těsně svázala s husitstvím, ergo "předvojem sociálních revolucionářů", řečeno slovníkem posádkových politruků.

Ať už se na období následující po kostnickém koncilu díváme prizmatem té či oné historické školy, adorujeme-li Žižkovo militaristické uchopení Husovy Postily nebo se za bogomilské řádění husitských hord stydíme, uniká nám podstata toho, co po Mistru Janu z Husi zůstává.

Oratorium s názorem

Jeho vzkaz současnoti se pokusíme pomoci rekonstruovat v rámci mediálního partnerství se Správou Pražského hradu, Kanceláří presidenta republiky a Pražskou uměleckou společností. Vedle úzkostně objektivizující Expozice Jan Hus 1415-2005 v Tereziánském křídle Starého královského paláce na Pražském hradě k nám Husův odkaz promluví i skrze zcela soudobou intepretaci tématu - oratoriem Jan Hus Richarda Pachmana, režírovaným Irenou Žantovskou, jež bude v den výročí Husova upálení uvedeno ve světové premiéře na Staroměstském náměstí. MF Plus se k tématu Hus a česká současnost chystá přispět v duchu motta, které stojí v záhlaví naší obálky. Poskytneme prostor zajímavým názorům lidí, kteří jej nechápou jako stafáž národních dějin. Čeká nás žhavé léto.

Foto popis| MARIÁN VOJTKO přibližuje tlustého Husa ideálu dneška

Foto popis| IRENA ŽANTOVSKÁ má na starosti režii oratoria Jan Hus

Foto popis| ILONA CSÁKOVÁ bude královnou Staroměstského náměstí

Foto autor| FOTO: Radek Pecák a Martin Polák, studio Ben Kovářík 

Archiv: České pivo a česká identita. To nejlepší, co máme? 1.7.2005 MF plus str. 04 Editorial_

Milí pivaři, drazí abstinenti, čtenáři MF plus, První prázdninové Plusko, které si mnozí z vás přibalí na dovolenou, jsme se rozhodli věnovat tématu veskrze národnímu. Hrabalovy Postřižiny, které jsme k časopisu přidali jako dárek, lze chápat jako metaforu vývoje naší suverenity.

Zatímco je název Czech Republic pro okolní svět prázdným pojmem, objednáte-li si v baru od Aljašky po Zimbabwe Czech Beer (slovy reklamy „to nejlepší, co máme"), nezaváhá obsluha ani vteřinu. Pokusili jsme se odpovědět na otázku, co vlastně to české pivo ergo česká identita je.

Zajímali jsme se o definici českého piva jako produktu, který ve většině „vaří"' nadnárodní holdingy. Vedle reportáže, kterou z Nymburka -dějiště Postřižin, přivezla Lenka Soukupová, se prostředím malých pivovarů, v nichž ještě české pivo-identita vzniká, zabývá Ivan Verner.

Dějinné pozadí české pivní tradice a její vztah k národnímu obrození pro MF Plus odhaluje historik Jiří Rak. Při zkoumání českých specifik jsme se ovšem nemohli vyhnout ani otázkám, které vyvolává členství národů starého kontinentu v EU, která se vzdává konceptu národního státu. Z hlediska evropské extrémní pravice, jejíž internacionální pospolitost po otevření hranic postrádá racionální jádro, toto téma nahlédl Karel Dolejší. Ačkoli jsme v to už přestávali doufat, vyjádřil se pro MF Plus k tématu české identity ten nejpovolanější - prezident ČR, suverenista a vlastenec Václav Klaus.

Zajímavé čtení přeje a za čtrnáct dní se na shledanou těší Jakub Bielecki, zástupce šéfredaktora MF Plus

Archiv: OD VAGÍNY K HUSOVI 1.7.2005 MF plus str. 44 Rozhovor s režisérkou o kacířství_

čili vysoká hra emocí Ireny Žantovské

Když jsem minulou sobotu dorazil na místo rozhovoru s režisérkou Scénického oratoria Jan Hus, byl jsem v rozpoložení adekvátně kacířském. Měl jsem tříhodinové zpoždění, před momentem jsem zaplatil odpustek za rychlou jízdu policejní hlídce a ve vratech se rýsovala medvědí postava režisérčina manžela jako ztělesněná výčitka.

* Vy nejste právě nejtypičtějším příkladem režisérky. Vedle absolutoria DÁMU jste inženýrkou ekonomie. Ve Viole inscenujete děvčátkovsky křehkou poezii Václava Hraběte, jehož milenci maximálně „příšerně zválejí trávu", abyste s týmž zápalem zrežírovala Vagina Monology Evě Enslerové, v rámci nichž nutíte publikum vyslovit nahlas slovo „kunda". Jak vlastně chápete divadelní práci?

            Mé poslední čtyři režie jsou v podstatě publicistické útvary. Je to takový crossover, což v dnešní době není úplně běžné. Vagína Monology za sebou nicméně mají asi 200 repríz a byly nominovány na Cenu Alfreda Radoka.    

* Jako by se ve vás šťastně sešel střízlivý empirik s nenapravitelným snivcem, podali si ruce a vytvořili prototyp ideálního divadelníka -režiséra a producenta v jedné osobě. Jste Blíženec?

            Panna... Ačkoli kvituji, že některé naše umělecké školy začínají role produkčního i režiséra spojovat v jediném oboru a snaží se přestat oddělovat ekonomický pohled na realizaci inscenací, sama si producentem nejsem. Od roku 1993 jsem na volné noze a mimo práce pro Národní divadlo se pohybuji výhradně v soukromých produkcích, které nejsou zaštítěny státem ani nějakým grantovým systémem. Moje práce je proto jiná, než jakou zná režisér klasického dotovaného divadla. Existují zde samozřejmě jiná kritéria na úspěšnost té které inscenace. A režisér je proto mnohem blíže realitě.

* Vaším posledním zaměstnavetalem bylo tuším Divadlo F. X. Saldy. Odchodem z perspektivní pozice šéfky činohry jste se jako režisérka vzdala výhod stabilního hereckého souboru i teplého místa a začala kočovat po republice. Kočující režisér... to nebyl ideální stav ani za obrození.

            Nemohu říct, že jsem opustila kamenná divadla pro jejich charakter. Byla to pro mne naopak cenná škola. Pokud člověk chce, má mnoho režijních příležitostí a toho jsem využívala. Rok jsem šéfovala v Liberci a pak, v podstatě do narození prvního dítěte, poctivě objížděla štace po celé republice. Dělalo to až takových pět šest režií do roka. Život, respektive upoutání k Praze, mě přinutilo hledat jiné možnosti a formy realizace.

* Míníte seberealizaci, nebo způsob inscenace dramatu?

            Musela jsem se sama učit hledat náměty. To byla zajímavé, protože v kamenném divadle v podstatě čekáte, až za vámi někdo přijde se zajímavou nabídkou. Na volné noze musíte vyhledávat náměty sám a navíc musíte přijít na něco, co by bylo šarmantní adekvátně vašemu vkusu a zároveň dostatečně sexy pro diváka. Pak musíte běhat za producenty a přesvědčovat je o kvalitě své látky, což je oproti práci ve stálém angažmá nesporný kvalitativní posun.

* Co vás vlastně na divadle láká? Tvoříte z potřeby vyprávět, sdělovat? Věříte-li na Freuda -uspokojovat své ego distribucí vnitřního světa prostřednictvím diváků? Říkáte, že volíte náměty tak, aby konvenovaly publiku...

            Ne, hledám témata, která by vedle mě samotné vyhovovala i divákům.

* Nakolik je pro vás podstatný způsob vyprávění, tedy vlastní forma inscenace?

            Vyprávět příběhy je pro mě velmi podstatné. Já dokonce, protože jsem žena, nesděluji na rozdíl od mužů filozofické příběhy, ale příběhy rodinné a silně emotivně vypjaté. Mě opravdu zajímá divadlo emocí, divadlo, které hovoří o základních, archetypálních zkušenostech a o dynamice lidských vztahů.

* Je zvláštní slyšet režiséra, líčícího motivy umělecké tvorby, respektive její technologie, z výsostně materialistických pozic inženýra ekonomie. Subjekt-objektívní interakce jako proces produkující emoce../. Je i podstata toho režiséra uvnitř vás strukturalistícká? Odevzdáváte divákům story dramatu en bloc, nebo vás naopak zajímá kolizní potenciál dramatu a diváky pouštíte z divadla s nadějí na katarzi?

            V mém případě hraje významnou roli potřeba vyprávět příběhy, myslím, že jste užil slova posedlost...

* Nemyslím, ale to slovo tu nepochybně visí...

            Musíte být posedlí, protože vyprávíte nejen těm, co vás poslouchají, ale musíte se snažit vnutit svou story i těm, které váš příběh tolik nezajímá.

* Chápete tedy emoce nejen jako stavební prvek příběhu.

            Ano, mé emoce nejsou racionální, jde o sdílený pocit.... Moje divadlo pracuje s postavou, s její psychikou. A to i v těch crossoverových žánrech. To je případ projektu České sekretářky, který jsem dělala pro Národní divadlo. Z hlediska žánru jsme to nazvali „písničkál", protože jde o představení složené ze samých známých hitů, které divák vlastně znova objevuje v novém kontextu. Protože šlo původně o německé představení, postavené pochopitelně na tamních reáliích, vstoupila jsem po dohodě s autorem do textu a vyměnila víc než polovinu písniček, připsala postavu i nové situace. České sekretářky, nastudované původně pro Divadlo Kolowrat se pro velký divácký úspěch přestěhovaly do Stavovského divadla. To samozřejmě považuji za svůj velký úspěch, jde zároveň o hru, která v Národním divadle dosáhla fenomenálního úspěchu, protože se odehrálo sto repríz.

* To je nepochybně satisfakce. Zejména na pódiu národní institutuce, která divadlu úřaduje a návštěvnost nepatří mezi kritéria pro posuzování kvality repertoáru. Jakým způsobem lze přitáhnout diváky, aniž by bylo nutné podbízet se?

            Emoce, s nimiž jako režisérka pracuji, se snažím nepřipravovat. Nechápu svou hru emocí jako past, rozhodně s nimi nekalkuluji jako dryáčník. Samozřejmě, že jsem člověk, který o své práci přemýšlí i z teoretického hlediska, a vím, jaké prostředky použít k vyvolání kýženého efektu. Skládám mozaiku z jednotlivých figur, mezi nimiž jistě naleznete i klišé, nepoužívám je ale prvoplánové, jsou prostředkem k vyvolání efektu, který zkrátka vypočítat nelze.

* Tak jste ostatně pojala inscenaci úspěšných Vagina Monologů.

            Diváci, kteří Vagína Monology znali z New Yorku či Londýna, byli překvapeni, že se v Praze během představení bavili. Ono to není o podbízení, v tomto konkrétním případě šlo o můj způsob, jak se s tímto vážným tématem vyrovnat. Není totiž jednoduché mluvit upřímně o vnitřním světě. Samozřejmě, že když jdete v odhalování své intimity příliš hluboko, máte tendenci použít filtr. Pokud se však v takovém případě izoluji od tématu, není to kalkul -vychází to ze mě přirozeně. Ostatně se prakticky nevěnuji takzvaně komerčním žánrům. Nedělám muzikály... neumím spočítat věci na efekt. Nedokážu dokonce zrežírovat deko vačku, musí ji vždycky udělat někdo jiný, zinscenovat ji správně, profesionálně, tak, aby se divákům dobře tleskalo, já neumím.

* Takže Scénické oratorium Jan Hus, jehož premiéra proběhne příští úterý v pleném Staroměstského náměstí, je premiérou i pro vás. Jak se režisérce s niterným přístupem k tvorbě pracuje s žánrem určeným masovému diváku?

            Richard Pachman, který je autorem hudby i libreta, oratorium psal z vnitřní potřeby, na základě duchovní zkušenosti, která jej přiměla zabývat se postavou Jana Husa. Vzhledem k tomu, že provedení oratoria je motivováno výročím Husovy smrti, a nemá tedy primárně komerční charakter, nemusím jej divákům vnucovat prostřednictvím vykalkulovaných efektů. Charakter představení je pro mě samozřejmě výzva, vedle specifik produkce v otevřeném prostoru jsem se například musela popasovat s partiturou, učit se počítat takty a podobně.

* Hodláte i v případě takto monumentálního projektu, navíc pietnflio charakteru, diváky konfrontovat s vypjatými emocemi? Lze v tomto případě vůbec riskovat použitím takto nevypočitatelných inscenačních prostředků?

            Zda je to možné, nevím, ještě neproběhla ani generálka, každopádně to risknu. Na Staroměstském náměstí do představení vstoupí cizí element -konkrétně improvizovaný sbor členů Československé církve husitské z celé republiky. Jejich zpěv by měl představení postavené na popově aranžované hudbě autentizovat. Jsem zvědavá, co to s diváky udělá.

* To i já. Mimochodem, skutečně jste se vzdala použití vizuálně vděčných efektů? V případě takovéto monstrakce by nemusely působit prvoplánově a nepatřičně.

            Přijďte a uvidíte. Husův příběh se přece uzavírá jedním velmi efektním obrazem.

* Chcete říct, že na Staromáku zrekonstruujete kostnické autodafé?

            Jste zvědavý? To je v pořádku, hra emocí začala...

Emoce se snažím nepřipravovat. Nechápu hru emocí jako past, rozhodně s nimi nekalkuluji jako dryáčník. l klišé jsou prostředkem vyvolání efektu     

***

IRENA ŽANTOVSKÁ - REŽISÉRKA                                                                               

V roce 1987 absolvovala obor ekonomika na Vysoké škole chemicko-technologické. Pak se rozhodla splnit si dávný sen: obor divadelní a rozhlasová režie na DÁMU absolvovala v roce 1992. V letech 1991- 1992 fungovala jako ředitelka činohry v divadle F. X. Saldy v Liberci, od té doby pracuje bez stálého angažmá. Od roku 1993 je ing. Žantovská členkou umělecké rady poetické vinárny Viola. V roce 2003 byla  nominována na cenu Alfréda Radoka roku 2002 za Vagina monology, uvedené v Nosticově divadle. V letech 1998 -2000 učila na Soukromé herecké škole Praha, od roku 2001 přednáší na Vysoké škole J. A. Komenského Praha, specializuje se na obor rétorika a komunikace. Pátého července bude Staroměstské náměstí v Praze svědkem její zatím poslední režie - Scénického oratoria Mistr Jan Hus.                    

Divadelní režie: Divadlo Řeznická, Praha: L. Petruševská - Láska, Byt kolombíny (1990), Národní divadlo Ostrava: W. Saroyan - Jim Dandy (1992), Divadlo F. X. Saldy, Liberec: A. Camus - Nedorozumění (1994), Moravské divadlo, Olomouc: R. Sheridan - Škola pomluv (1995), Divadlo Karlovy Vary: W. Gibson - Dva na houpačce (1997), Západočeské divadlo. Cheb: Euripides - Orestes (1998), Národní divadlo Praha: A. Strindberg - Tanec Smrti (1993), F. Witterbrink - České sekretářky (2001 - Divadlo Kolowrat, 2003 - Stavovské divadlo), Nosticovo divadlo, Praha: E. Enslerová - Vagina monology (2002), Mistr Jan Hus (2005).

Foto popis|

Foto autor| Luboš Wišniewski