čili vysoká hra emocí Ireny Žantovské
Když jsem minulou sobotu dorazil na místo rozhovoru s
režisérkou Scénického oratoria Jan Hus, byl jsem v rozpoložení adekvátně
kacířském. Měl jsem tříhodinové zpoždění, před momentem jsem zaplatil odpustek
za rychlou jízdu policejní hlídce a ve vratech se rýsovala medvědí postava
režisérčina manžela jako ztělesněná výčitka.
* Vy nejste právě nejtypičtějším příkladem režisérky. Vedle
absolutoria DÁMU jste inženýrkou ekonomie. Ve Viole inscenujete děvčátkovsky
křehkou poezii Václava Hraběte, jehož milenci maximálně „příšerně zválejí
trávu", abyste s týmž zápalem zrežírovala Vagina Monology Evě Enslerové, v
rámci nichž nutíte publikum vyslovit nahlas slovo „kunda". Jak vlastně
chápete divadelní práci?
Mé poslední
čtyři režie jsou v podstatě publicistické útvary. Je to takový crossover, což v
dnešní době není úplně běžné. Vagína Monology za sebou nicméně mají asi 200
repríz a byly nominovány na Cenu Alfreda Radoka.
* Jako by se ve vás šťastně sešel střízlivý empirik s
nenapravitelným snivcem, podali si ruce a vytvořili prototyp ideálního
divadelníka -režiséra a producenta v jedné osobě. Jste Blíženec?
Panna...
Ačkoli kvituji, že některé naše umělecké školy začínají role produkčního i
režiséra spojovat v jediném oboru a snaží se přestat oddělovat ekonomický
pohled na realizaci inscenací, sama si producentem nejsem. Od roku 1993 jsem na
volné noze a mimo práce pro Národní divadlo se pohybuji výhradně v soukromých
produkcích, které nejsou zaštítěny státem ani nějakým grantovým systémem. Moje
práce je proto jiná, než jakou zná režisér klasického dotovaného divadla.
Existují zde samozřejmě jiná kritéria na úspěšnost té které inscenace. A
režisér je proto mnohem blíže realitě.
* Vaším posledním zaměstnavetalem bylo tuším Divadlo F. X.
Saldy. Odchodem z perspektivní pozice šéfky činohry jste se jako režisérka
vzdala výhod stabilního hereckého souboru i teplého místa a začala kočovat po
republice. Kočující režisér... to nebyl ideální stav ani za obrození.
Nemohu
říct, že jsem opustila kamenná divadla pro jejich charakter. Byla to pro mne
naopak cenná škola. Pokud člověk chce, má mnoho režijních příležitostí a toho
jsem využívala. Rok jsem šéfovala v Liberci a pak, v podstatě do narození
prvního dítěte, poctivě objížděla štace po celé republice. Dělalo to až
takových pět šest režií do roka. Život, respektive upoutání k Praze, mě
přinutilo hledat jiné možnosti a formy realizace.
* Míníte seberealizaci, nebo způsob inscenace dramatu?
Musela jsem
se sama učit hledat náměty. To byla zajímavé, protože v kamenném divadle v
podstatě čekáte, až za vámi někdo přijde se zajímavou nabídkou. Na volné noze
musíte vyhledávat náměty sám a navíc musíte přijít na něco, co by bylo
šarmantní adekvátně vašemu vkusu a zároveň dostatečně sexy pro diváka. Pak
musíte běhat za producenty a přesvědčovat je o kvalitě své látky, což je oproti
práci ve stálém angažmá nesporný kvalitativní posun.
* Co vás vlastně na divadle láká? Tvoříte z potřeby
vyprávět, sdělovat? Věříte-li na Freuda -uspokojovat své ego distribucí
vnitřního světa prostřednictvím diváků? Říkáte, že volíte náměty tak, aby
konvenovaly publiku...
Ne, hledám
témata, která by vedle mě samotné vyhovovala i divákům.
* Nakolik je pro vás podstatný způsob vyprávění, tedy
vlastní forma inscenace?
Vyprávět
příběhy je pro mě velmi podstatné. Já dokonce, protože jsem žena, nesděluji na
rozdíl od mužů filozofické příběhy, ale příběhy rodinné a silně emotivně
vypjaté. Mě opravdu zajímá divadlo emocí, divadlo, které hovoří o základních,
archetypálních zkušenostech a o dynamice lidských vztahů.
* Je zvláštní slyšet režiséra, líčícího motivy umělecké
tvorby, respektive její technologie, z výsostně materialistických pozic
inženýra ekonomie. Subjekt-objektívní interakce jako proces produkující
emoce../. Je i podstata toho režiséra uvnitř vás strukturalistícká? Odevzdáváte
divákům story dramatu en bloc, nebo vás naopak zajímá kolizní potenciál dramatu
a diváky pouštíte z divadla s nadějí na katarzi?
V mém
případě hraje významnou roli potřeba vyprávět příběhy, myslím, že jste užil
slova posedlost...
* Nemyslím, ale to slovo tu nepochybně visí...
Musíte být
posedlí, protože vyprávíte nejen těm, co vás poslouchají, ale musíte se snažit
vnutit svou story i těm, které váš příběh tolik nezajímá.
* Chápete tedy emoce nejen jako stavební prvek příběhu.
Ano, mé
emoce nejsou racionální, jde o sdílený pocit.... Moje divadlo pracuje s
postavou, s její psychikou. A to i v těch crossoverových žánrech. To je případ
projektu České sekretářky, který jsem dělala pro Národní divadlo. Z hlediska
žánru jsme to nazvali „písničkál", protože jde o představení složené ze
samých známých hitů, které divák vlastně znova objevuje v novém kontextu.
Protože šlo původně o německé představení, postavené pochopitelně na tamních
reáliích, vstoupila jsem po dohodě s autorem do textu a vyměnila víc než
polovinu písniček, připsala postavu i nové situace. České sekretářky,
nastudované původně pro Divadlo Kolowrat se pro velký divácký úspěch
přestěhovaly do Stavovského divadla. To samozřejmě považuji za svůj velký
úspěch, jde zároveň o hru, která v Národním divadle dosáhla fenomenálního
úspěchu, protože se odehrálo sto repríz.
* To je nepochybně satisfakce. Zejména na pódiu národní
institutuce, která divadlu úřaduje a návštěvnost nepatří mezi kritéria pro
posuzování kvality repertoáru. Jakým způsobem lze přitáhnout diváky, aniž by
bylo nutné podbízet se?
Emoce, s
nimiž jako režisérka pracuji, se snažím nepřipravovat. Nechápu svou hru emocí
jako past, rozhodně s nimi nekalkuluji jako dryáčník. Samozřejmě, že jsem
člověk, který o své práci přemýšlí i z teoretického hlediska, a vím, jaké
prostředky použít k vyvolání kýženého efektu. Skládám mozaiku z jednotlivých
figur, mezi nimiž jistě naleznete i klišé, nepoužívám je ale prvoplánové, jsou
prostředkem k vyvolání efektu, který zkrátka vypočítat nelze.
* Tak jste ostatně pojala inscenaci úspěšných Vagina
Monologů.
Diváci,
kteří Vagína Monology znali z New Yorku či Londýna, byli překvapeni, že se v
Praze během představení bavili. Ono to není o podbízení, v tomto konkrétním
případě šlo o můj způsob, jak se s tímto vážným tématem vyrovnat. Není totiž
jednoduché mluvit upřímně o vnitřním světě. Samozřejmě, že když jdete v
odhalování své intimity příliš hluboko, máte tendenci použít filtr. Pokud se
však v takovém případě izoluji od tématu, není to kalkul -vychází to ze mě
přirozeně. Ostatně se prakticky nevěnuji takzvaně komerčním žánrům. Nedělám
muzikály... neumím spočítat věci na efekt. Nedokážu dokonce zrežírovat deko
vačku, musí ji vždycky udělat někdo jiný, zinscenovat ji správně,
profesionálně, tak, aby se divákům dobře tleskalo, já neumím.
* Takže Scénické oratorium Jan Hus, jehož premiéra proběhne
příští úterý v pleném Staroměstského náměstí, je premiérou i pro vás. Jak se
režisérce s niterným přístupem k tvorbě pracuje s žánrem určeným masovému
diváku?
Richard
Pachman, který je autorem hudby i libreta, oratorium psal z vnitřní potřeby, na
základě duchovní zkušenosti, která jej přiměla zabývat se postavou Jana Husa.
Vzhledem k tomu, že provedení oratoria je motivováno výročím Husovy smrti, a
nemá tedy primárně komerční charakter, nemusím jej divákům vnucovat
prostřednictvím vykalkulovaných efektů. Charakter představení je pro mě
samozřejmě výzva, vedle specifik produkce v otevřeném prostoru jsem se
například musela popasovat s partiturou, učit se počítat takty a podobně.
* Hodláte i v případě takto monumentálního projektu, navíc
pietnflio charakteru, diváky konfrontovat s vypjatými emocemi? Lze v tomto
případě vůbec riskovat použitím takto nevypočitatelných inscenačních
prostředků?
Zda je to
možné, nevím, ještě neproběhla ani generálka, každopádně to risknu. Na
Staroměstském náměstí do představení vstoupí cizí element -konkrétně
improvizovaný sbor členů Československé církve husitské z celé republiky.
Jejich zpěv by měl představení postavené na popově aranžované hudbě
autentizovat. Jsem zvědavá, co to s diváky udělá.
* To i já. Mimochodem, skutečně jste se vzdala použití
vizuálně vděčných efektů? V případě takovéto monstrakce by nemusely působit
prvoplánově a nepatřičně.
Přijďte a
uvidíte. Husův příběh se přece uzavírá jedním velmi efektním obrazem.
* Chcete říct, že na Staromáku zrekonstruujete kostnické
autodafé?
Jste
zvědavý? To je v pořádku, hra emocí začala...
Emoce se snažím nepřipravovat. Nechápu hru emocí jako past,
rozhodně s nimi nekalkuluji jako dryáčník. l klišé jsou prostředkem vyvolání
efektu
***
IRENA ŽANTOVSKÁ - REŽISÉRKA
V roce 1987 absolvovala obor ekonomika na Vysoké škole
chemicko-technologické. Pak se rozhodla splnit si dávný sen: obor divadelní a
rozhlasová režie na DÁMU absolvovala v roce 1992. V letech 1991- 1992 fungovala
jako ředitelka činohry v divadle F. X. Saldy v Liberci, od té doby pracuje bez
stálého angažmá. Od roku 1993 je ing. Žantovská členkou umělecké rady poetické
vinárny Viola. V roce 2003 byla
nominována na cenu Alfréda Radoka roku 2002 za Vagina monology, uvedené
v Nosticově divadle. V letech 1998 -2000 učila na Soukromé herecké škole Praha,
od roku 2001 přednáší na Vysoké škole J. A. Komenského Praha, specializuje se
na obor rétorika a komunikace. Pátého července bude Staroměstské náměstí v
Praze svědkem její zatím poslední režie - Scénického oratoria Mistr Jan
Hus.
Divadelní režie: Divadlo Řeznická, Praha: L. Petruševská -
Láska, Byt kolombíny (1990), Národní divadlo Ostrava: W. Saroyan - Jim Dandy
(1992), Divadlo F. X. Saldy, Liberec: A. Camus - Nedorozumění (1994), Moravské
divadlo, Olomouc: R. Sheridan - Škola pomluv (1995), Divadlo Karlovy Vary: W.
Gibson - Dva na houpačce (1997), Západočeské divadlo. Cheb: Euripides - Orestes
(1998), Národní divadlo Praha: A. Strindberg - Tanec Smrti (1993), F.
Witterbrink - České sekretářky (2001 - Divadlo Kolowrat, 2003 - Stavovské
divadlo), Nosticovo divadlo, Praha: E. Enslerová - Vagina monology (2002),
Mistr Jan Hus (2005).
Foto popis|
Foto autor| Luboš Wišniewski
No comments:
Post a Comment