Minulý týden jsem v souladu s celospolečenským trendem
ulovil aktuální verzi chřipkového viru a nechal se skolit do peřin. Žena se s
naší měsíční dcerou přemístila do bezpečí tchýnina bytu a já se ocitl v
dokonalé karanténě. První tři dny mi samota nevadila, naopak. Byl jsem rád, že
rodina nemusela sledovat stavy horečnatého třeštění. Jakmile jsem se však
propotil do stadia unylé apatie, která mi sice bránila v pohybu, nikoli však v
přemýšlení, upadl jsem do nepříjemně melancholické deprese. Dva dny trvalo mému
mozku, než se dopátral příčiny, již pak několik hodin překvapeně vstřebával.
Ano - chyběla mi práce. Pochopte, pro člověka, který je svou podstatou
požitkářský lenoch, je takové zjištění mírně řečeno frustrující. "Jakpak
si bez tebe kolegové v redakci poradí, opustil jsi Frontu uprostřed vládní
krize, taková zrada se v první linii trestá kulkou," zněl mým nitrem hlas
svědomí. I zdvihl jsem telefon a vytočil číslo styčné důstojnice. "Všechno
běží úplně normálně, neobtěžuj uprostřed práce, cumlej aspirin, pod paži vraž
teploměr, poť se," zachraplalo sluchátko. Káravý tenor svědomí v mé hlavě
vystřídala ublížená fistule ješitnosti: "Nepotřebují tě. Jsi jako ten
zchromlý valach, který ztratil účel a hodí se už leda do guláše." A tak
běžel čas. Pobyt na lůžku mi zpestřovaly střídavé záchvaty pracovitosti a
únavy, provázené steskem po rodině detašované na druhé straně města. V televizi
dávali samé hovadiny, internet nefungoval, knihu jsem v ruce neudržel a myšlenkami
jsem těkal od práce k blížícímu se termínu daňového přiznání. Tak uplynul
týden, po němž jsem se do redakce těšil jako nějaký sprostý workoholik.
Je úterý, půl čtvrté ráno, sedím v setmělé redakci, sepisuji
tuto litanii a skřípu zuby při představě, že jsem sedm dní rekonvalescence
strávil nedočkavou touhou vrátit se zpátky do kolotoče porad, uzávěrek a hádek
s nespolehlivými autory. Proč jsem si proboha nemohl těch vzácných chvil volna
užít? Vládní krize na mě počkala, plusko vyšlo a svět se točit nepřestal...
Možná je čas přiznat si, že jsem si pravidelnými dávkami adrenalinu přivodil
slušný návyk. Stal se snad ze mě narkoman práce? Nevím, každopádně se poohlédnu
po nějaké vhodné detoxikační kúře. Nemám-li skončit jako asociální chudák,
který bez tužky v ruce neudrží moč, musím se znova naučit lenosti. Prosím vás
proto, milí čtenáři - víte-li o vhodné kú ře, dejte mi vědět. Podle prognóz
můžeme další chřipkovou epidemii čekat nejdříve před Vánoci, a to by ze mě mohl
být úplný magor.
Za pomoc předem děkuje a za týden se nashledanou těší
O autorovi| hlavní editor MF Plus
No comments:
Post a Comment