06.04.2011 | Před nedávnem, tj. před volebním sjezdem ČSSD, jsem si z pilnosti přečetl programový dokument Bohuslava Sobotky Sociální demokracie 2014. Tento text byl do té doby jediným programovým východiskem kandidáta na předsedu českých sociálních demokratů. Poznámky z četby tohoto díla jsem nyní našel v archivu a bez úprav jej přikládám.
Bohuslav Sobotka vstoupil do nominačního boje o pozici předsedy ČSSD programovým dokumentem, opatřeným sugestivním názvem – Sociální demokracie 2014. Čtenář by čekal text hustý jako léta v dubovém poleně, neprůstřelný jako olověná deska a aspoň trochu cool.
Není tomu tak. Kdo očekával, že s „očistnou kůrou“, jíž podle logiky politického marketingu musí ČSSD pod Sobotkovým vedením právě procházet, přijde nový svěží styl, čerstvé nápady a odvaha, je zklamán. Autor dokumentu (frekvenční analýza by nejspíš připsala autorství spíše kolektivu než jednotlivci) se jistě snažil. Pokusil se důsledně oprostit od dosavadní lexikální výbavy PR Lidového domu - na žádné ze třinácti stran dokumentu nenajdete typické „paroubkismy“, příslovečného „obyčejného člověka“ nevyjímaje. Ten je nahrazen několika synonymickými pojmenováními. Z předkvětnového socdemokratického diskurzu však pochází struktura a jazyková povaha textu, včetně formálních klišé, na něž Sobotka (či kdo) roubuje svá sdělení. Komunikační diskurs Paroubkova Lidového domu, byl dlouhodobě a důkladně budován, až skutečně začal připomínat torzo jakési ideologie. Sobotkův text je nasazen na typické architektonice Paroubkových projevů. Forma zůstala stejná, obsah by měl být nový. Už touto dichotomií se Sociální demokrace 2014 diskvalifikuje ze seriózní analýzy. Je to ale ještě mnohem horší.
Projev z říše Blade Runnera
„…na konci jara 2014 vítězí ve volbách do Poslanecké sněmovny ČSSD. Pozice sociální demokracie je natolik silná, že bez její účasti není možné sestavit žádnou variantu vládní koalice. Prezident proto druhý den po volbách pověřuje sestavením nové české vlády lídra ČSSD. Vzhledem k tomu, že sociální demokracie udržela o dva roky dříve svou převahu v Senátu i v krajských zastupitelstvech, začíná se v létě 2014 všeobecně mluvit o velké dekádě sociální demokracie…“ Clarkovu Vesmírnou odyseu 2001 připomíná Sobotkovo dílko nejen názvem, ale také incipitem.Sci-fi úvod tohoto „programového dokumentu“ si lze představit jako začátek nějaké ukrajinské kopie Blade Runnera či jiné hardcore sci-fi. Žánrovou neadekvátnost takového exposé v POLITICKÉM PROGRAMOVÉM DOKUMENTU musíme samozřejmě považovat za účelovou, nechceme-li Bohuslava Sobotku považovat za výstředníka.
Futuristická expozice následující text mírně řečeno beletrizuje (chtěli bychom-li být zlí, řekli bychom, že ironizuje). Pro každou větu na následujících třinácti stranách je typická autorská bezradnost při pojmenování předmětu textu, jímž má podle všeho být volební vítězství ČSSD v příštích parlamentních volbách. Na rozdíl od sci-fi incipitu, je zbytek dokumentu prost jakékoli fabule. Obsah se místy zableskne z houští frází, aniž by jej autor pojmenoval. Soustředí se na prostředky sdělení, nikoli na obsah, ideologii – tu text zcela postrádá.
Pluralis majestatis nebo dobrovolná skromnost?
Z žánrového pohledu připomíná dílko spíše první návrh projevu, než programní esej. Autor vede rétorický monolog, oslovuje posluchače prostřednictvím typických rétorických apelativ. O řečnické povaze textu svědčí už tezovitost prvního odstavce – první tři věty jsou holé. První věta dokumentu a vlastně celá „esej“ začíná částicí. Tak se zahajovaly modernistické romány. V politické eseji z roku 2011 taková veteš nemá co dělat. O rétorickém určení tohoto textu svědčí rovněž inflace autorského plurálu (řekli jsme, báli jsme se apod.) Vzhledem k pozici autora (statutární předseda strany, kandidát na předsedu) by mohl nejeen škarohlíd váhat, zda Bohuslav Sobotka volí plurál skromnosti či majestátu.
Pro skladebnou kvalitu textu je mimo jiné typická absence předmětu – autor se ostýchá pojmenovat to, co líčí v úvodu literární hyperbolou – slib velkého volebního vítězství ČSSD, proto jej nahrazuje ukazovacím zájmenem (tak, to). Ostatně první věta textu („Tak tohle nemusí být jen představa“) odhaluje, že autor chápe úvodní myšlenku jako představu – ideál, nikoli jako cíl.
Zajímavá je skladebná změna ve třetí větě („A pokud najdeme odvahu se také změnit sami“). Věta odkazuje k předmětu, který předchozí výrok neobsahuje. Pravděpodobný je chybný slovosled, každopádně jde o velmi blábolivý sled myšlenek, upomínající sloh Miloše Jakeše. Bezobsažnost a příznačná blátivost je ostatně příznakem celého textu. Typickým příkladem formalizovaného blábolení je mimo jiných i vložená věta (typická je absence přísudku i problematická diakrititka) : „Ale měli jsme ji, pracovali všichni cílevědomě na dobrém výsledku a uspěli jsme“.
Skutečně na okraj: semiotické figury Sobotkova slohu
Zajímavá je rovněž snaha o řízenou semiózu – Sobotka se snaží nahrazovat předmětná pojmenování synonymickými konotáty („Přitom mohou být reformy (změny) užitečné nebo škodlivé…“) Autor podvědomě cítí, že svému čtenáři zní „změna“ (výraz s vyšší mírou entropie) snesitelněji, než konotačně vysoce redundantní „reforma“.
Typickým znakem Sobotkova dokumentu, ale platí to pro téměř každý politický jev, je používání logických klamů, jako prostředku manipulativní propagandy. Příkladem cíleného užití klamné induktivní logiky je například toto souvětí: „Když jsem před komunálními a senátními volbami veřejně přišel s cílem získat 12 nových senátorů pro ČSSD, řada lidí pochybovala (… ) 12 nových senátorů je mým vítězstvím“ autor implikuje neexistující paradigma (sugerace jakéhosi odporu proti rozhodnutí) a překládá jej jako fakt. Navíc čtenářům sugeruje skutečnost, že určením cíle odstoupil politické riziko.
Legrační, zejména v kontextu často zdůrazňované potřeby zrovnoprávnění žen ve strukturách i na kandidátkách ČSSD, je genderová nerovnováha nezáměrně maskulizovaného paradigmatu – v tomto případě politiky. Tato stylistická neobratnost (věřme, že nejde o úmysl)projevuje v explikacích typu: „a také bychom měli mít na viditelných místech sociální demokracie dostatek mladých lidí a žen“. Plurál rodové kategorie – femininina - „žena“, je zde vydělen z paradigmatické skupiny „lidí“. Jde o typický příznak uleželého political language. Klišé jsou zde základním stavebným prvkem textu, který naprosto postrádá obsah, a tak jej autor neintencionálně destruuje zcela mimo lingvistické i sémantické kategorie. Právě v těchto částek textu Sobotka demonstruje naprostou bezobsažnost svého sdělení.
Kdo měl být Sobokovým čtenářem?
Základním problémem posuzovaného textu je, že ačkoli v úvodu autor líčí lesk volebního vítězství – slibuje čtenáři, že se odepřená sláva monumentálního vítězství, na něž ČSSD čeká tolik let, pod Sobotkovým vedením konečně dostaví - nehovoří o tom, čím tím prospěje zemi a občanům. Sobotka si tedy automaticky hledá čtenáře ve straníkovi, nadto v tom typu straníka, který neočekává, že mu budoucí předseda sdělí svou vizi ideové budoucnosti strany, neřkuli republiky, Za cíl se zde považuje volební vítězství ČSSD, nikoli prospěch občanů a státu.
A to, přátelé, pokud jde o budoucnost české politiky, není úplně nejlepší zpráva, Je ovšem namístě přiznat, že pro férovou analýzu bychom museli hlubšímu čtení podrobit i text Sobotkova protikandáta ve stranických volbách – Michala Haška. Na to zde ale není prostor, a musím přiznat,m že se mi do něčeho takového nechce.
No comments:
Post a Comment